Nechci se pouštět do nějakého detailního hodnocení života a postojů MUDr. Františka Kriegela, ale jednu věc považuji za jistou. Pokud se nějaký Žid, místo do peněžnictví, umění nebo vědy pustí do politiky, tak i tam dosáhne poměrně rychle významného postavení. Ostatně, seznam popravených komunistických špiček okolo Rudolfa Slánského o tom vypovídá sám o sobě. Ale, mohu se samozřejmě mýlit, i když mnohé statistiky o větší úspěšnosti Židů v různých oborech tuto mýlku spíše vylučují.
Tedy, jak řečeno, František Kriegel, „Ve 30. letech bojoval jako člen Interbrigád ve španělské občanské válce jako lékař“. A proč to připomínám? Protože prezidentu Zemanovi je vytýkáno, že situaci na Ukrajině definuje jako občanskou válku.
A námitkou proti tomu, že se o občanskou válku jedná, je skutečnost, že v ní, kromě ukrajinských občanů, bojují též občané jiných států, především, ale ne pouze, Ruska.
A tady si dovolím delší citaci: „Dochází k obléhání Madridu, jehož obranné řady významně posilují antifašističtí dobrovolníci, tzv. interbrigadisté ze 17 zemí. V mezinárodních brigádách působí i řada umělců zvučných jmen – například malíři Pablo Picasso a Joan Miró nebo spisovatelé Ernest Hemingway, George Orwell, Albert Camus či André Malraux.“
A stala se tedy Španělská občanská válka méně občanskou proto, protože v ní bojovali, a to na obou stranách, občané jiných zemí? Jsem laik, ale podle mě se občanská válka vyznačuje v zásadě tím, že se odehrává na teritoriu jednoho státu a bojují v ní převážně občané toho státu.
A když se zamyslíme, tak zjistíme, že vlastně v obou těch občanských válkách jde, či šlo o totéž. Legální vláda byla násilí svržena a bránila se. Ve Španělsku intenzivně a s mezinárodní podporou, na Ukrajině ale laxně a spíše jsou odporu proti ní házeny klacky pod nohy.
Vítězství v každé válce, a v té občanské zvlášť, se dosahuje především na bitevním poli. A stejně tak, jako Stalingrad znamenal pro německý Wehrmacht začátek jeho konce, tak i obklíčení v kotli u Ilovajska může být pro Porošenkovy síly velmi významným varováním.
Síla každé armády není jen v jejím počtu, výzbroji, úrovni výcviku a dalších parametrech, ale také a to především v jejím nasazení, v její bojové morálce.
A zatímco u různých žoldnéřů, pravého sektoru a dalších protiruských fanatiků, někdo říká fašistů, kteří na straně ukrajinské vlády nenávistně masakrují jak ruské, tak i ukrajinské obyvatelstvo Východní Ukrajiny nějaké nasazení je, tak u obyčejných vojáků je tomu zcela naopak.
Házet bombičky z letadel, střílet na kilometry daleko z děl, raketometů a podobně, to dokáže každý i bez srdce. Ale jít do pěchotního souboje muže proti muži, to už vyžaduje značnou dávku odhodlání a motivace.
A to, jak se zdá, nechybí spíše „separatistům“ a jejich dobrovolníkům než mladým klukům nahnaných do boje, o jehož smyslu, účelu a především oprávněnosti často pochybují. Proto ten pokřik, proto to Porošenkovo lhaní.
Někdo mi zde vytknul, že na jedné straně přiznávám účast ruských dobrovolníků a na druhé straně se tomuto lhaní vysmívám. Ale vždyť ono to je stále stejné. Jednou několik desítek „beze stopy rozstřílených ruských obrněnců“ a nyní zase „šedesát, narychlo přemalovaných ruských tanků“.
I družice z dob „krymského sponzora“ Chruščova by takový přesun techniky zaznamenaly. Natožpak nyní. Ale to je Porošenkovi srdečně jedno, lže až se mu od huby práší.
