S Adolfem Hitlerem mám velké dilema. Byl to zcela nepochybně největší (možná až po Stalinovi) zločinec lidstva, ale také, beze vší pochybnosti nesmírně schopný člověk. Bohužel, schopný všeho.
Kdyby byl býval v roce 1933 předestřel Němcům, jak bude, pod jeho vedením, vypadat Německo za 12 let, patrně by okamžitě skončil v ústavu choromyslných. Ale, bohužel, jak jeho vize, tak jejich provedení byly pro Němce tak lákavé, že neodolali.
Měl jsem v Berlíně kamaráda, jmenoval se Oskar Huth a ten člověk strávil celou válku v podzemí v Berlíně, nikdy se nenechal odvést k armádě.
A ten vyprávěl, že když jel Hitler otevřeným vozem po nějakém německé městě, německé ženy dostávaly orgasmus. Možná předstíraný.
Kdyby si Německo bylo bývalo podrželo trend z roku 1933 a vynechalo antisemitismus a rasové zákony, pak by to dnes asi byla vzorová země, která by se i z Hitlerova panování vzpamatovala.
Takto ale muselo Německo postoupit očistnou poválečnou kůru a tak se opět stalo velkou a silnou demokracií. Ovšem s odvěkými touhami, dominovat Evropě. A lepší než po zlém, to je po dobrém, kdy jednotlivé země ještě poděkují.
Aby se ničivá válka v Evropě už neopakovala, bylo nejprve založeno Společenství uhlí a oceli, společenství Německa, Francie, Itálie a Beneluxu.
V letech 1958 - 1993, dlužno říci, že ve šťastných 35 letech před vznikem ES, existovalo Evropské hospodářské společenství (EHS)
To byla šťastná doba evropské integrace. Doba, kdy občané členských zemí a podniky těchto zemí mohli bez zábran užívat všech výhod této integrace, aniž by byli vystaveni zbytečným byrokratickým opatřením.
Nelze v jednom článku postihnout všechny etapy, které vedly k dnešní megalomanské Evropské Unii, která na svůj provoz spotřebovává více prostředků než mnohý její členský stát a diktuje členským státům i to, jak má být správně perforován toaletní papír.
A co je nejdůležitější, je dominance Německa v tomto spolku. Sedmdesát let po ničivé válce, kterou Německo rozpoutalo, je dnes, díky pozici Německa, Angela Merkelová evropským politikem číslo jedna.
Hlavním motorem všeobecné integrace je samozřejmě měna. Měna je jedním z atributů samostatného státu, samostatné ekonomiky. A společná měna, bez jakékoli diskuze, vede k závislosti a unifikaci jednotlivých států.
Zářný příklad vidíme na Řecku. To asi samozřejmě mělo své vlastní problémy ještě před přijetím Eura. Ale přijetí společné měny, což znamená i do jisté míry společnou peněženku, ty problémy ještě prohloubilo.
Socialisticky orientovaná řecká vláda rozhazovala peníze plnými hrstmi a řecký důchodce nyní bere více než německý důchodce.
Chci se vyhnout jakékoli prognóze o dalším osudu Řecka, řecké ekonomiky a řecké měny. Jedno je však zcela jisté. Nikdy v dějinách neměl jeden stát, v tomto případě Německo, takové možnosti bez použití války ovlivňovat život v jiné zemi než má nyní EU a v EU především Německo.
Adolf Hitler by nad možnostmi EU nepochybně zajásal. Mohl by dominovat Evropě bez použití armády. Ale co pak zase s tou nevyužitou armádou, že? Všechno má své pro a proti a vrhnout ji proti SSSR asi nebyl ten nejlepší nápad.
Tak uvidíme, co šéfová Evropy, Angela Merkelová vymyslí. Bude to nejen její prubířský kámen, ale především prubířský kámen Eura, potažmo celé Evropské Unie.
