O té velké události, vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. srpna 1968 na 21. srpna 1968 existuje několik verzí. Ta oficiální praví asi toto. Špatní komunisté, kteří v padesátých letech popravili Heliodora Píku, Miladu Horákovou a dalších asi 300 lidí, mezi nimi též část špiček KSČ v čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, nyní Realitní kancelář Washingtonova ulice Praha, ztráceli dech A naopak mladí, progresivní soudruzi, jako Jiří Dienstbier a spol., měli plno elánu a chtěli socialismus „reformovat“, což je, už se ale opakuji, pečení polárkového dortu tak, aby byl ještě chladnější a chutnější.
Obyvatelstvu ČSSR se tato myšlenka více než zamlouvala. I já, přiznám se bez mučení, jsem patřil k těm mladým bloudům, kteří věřili, že Československo vybuduje něco nového, něco unikátního, něco, na co celý svět bude „čumět jako tele na nová vrata“.
Samozřejmě, snaha se cení. Ale je vhodná tak do pivnice U Tygra nebo U Pinkasů, ale nikoli na mezinárodní dělnickou půdu. Proto naši „Sovětští přátelé“ začuchali už někdy v dubnu 1968, že v Československu začíná něco smrdět. Samozřejmě, my jsme byli opilí získanou „svobodou“, ale na Sovětském velvyslanectví již krčili obočí.
A tak, zatímco my jsme se řítili do nějakého experimentu, který neměl reálného východiska, Sověti již zvažovali, co s námi. Věděli, jak to dopadlo v Maďarsku1956 a zrovna to se jim příliš nelíbilo. Ale trochu přecenili českou povahu. Ta, než se chopí řemdichů, cepů a sudlic strpí opravdu mnoho ústrků.
Nicméně bylo nebezpečí, že moc v Československu vyklouzne KSČ z rukou a že pak by buď museli velmi krvavě zasáhnout (Západ by to nicméně dovolil) nebo pozorovat, jak „v jednolité vozbě socialistických států“ vzniká strategicky velmi nebezpečný a nepřijatelný zub.
A začalo odpočítávání. Absolutně nechápu, že stát, který má svoji armádu, své tajné služby, i když napojené na sovětský aparát a loajální občany, netušil, co se chystá. Spíše mi to připomíná malé kluky, kteří někde něco provedou, třeba rozbijí sklo a když si tatínek odpíná řemen, tak jen schovávají hlavu a čekají, až rána dopadne.
Prostě a jednoduše. To přepadení sovětskou armádou a armádami spřátelených států (byly tam jen do počtu) mohl předvídat opravdu i ten malý kluk. Jestli byl Dubček takový hazardér, že, jako to občas dělají ženy, zavřel při nebezpečí oči a jen čekal až auto narazí, nevím.
Vím ale naprosto jasně, že místo toho, abychom každoročně pietně vzpomínali na „naše milé komunisty, kteří byli odvlečeni do Moskvy“ měli bychom raději slavit den zdravého rozumu při kterém bychom si opakovali, že prostě a jednoduše čůrat proti větru nelze a kdo to zkusí, bude na dlouhou dobu počůrán.
Den zdravého rozumu, při kterém bychom si zapověděli jakékoli sentimentální vzpomínání na „Pražské jaro“ a „Socialismus s lidskou tváří“ a poslali tyto relikty již dávno uplynulé minulosti do šrotu a také přestali s oním „co je v Putinovském Rusku, to je špatné“
Čas pokročil. Ti, kteří nařídili ten vojenský zásah jsou již dávno na pravdě boží. Je zde nové, ekonomicky daleko silnější Rusko a setrvávat kvůli oné invazi před 45 lety v jakési „Havlovské izolovanosti (ani jedna návštěva Ruska za 14 let)“ je opravdu škodlivé.
