Dbej věcí, které tě přesahují, protože jen tak dosáhneš všeho co tvoříš. Není to vše o těle, ale o duchu, který je zrozen z těla.
Modlitba míru (pracovní název)
Byly doby věření a byly doby nechtěného věření. Ve které době žijeme? Žijem v době věření a to takového, že nechtěné je smysluplné jen pro ty co skutečně věří. Takových lidí skutečně moc není, většina je na tom tak, že modlitba, která provází jejich život je pokleskem natolik nízkým, že nemůže oslovit nikoho kromě jich samých. Přitom modlitba je nejvyšším projevem vědomí. Toto vědomí se snaží chápat věci tak jak jde život a dávat všemu co jest zapotřebí. Z toho vyplývá modlitba. Tato modlitba je modlitbou míru a pokoje a to vždy. Kdo si přeje své obohacení, vždy je na cizí úkor, aniž by o tom věděl. Taková modlitba se může vyplnit, přesto bude pro člověka soužením, protože mu dojde co si vlastně přál a co ztratil.
A ztratit se dá mnohé. Lidé by mohli vyprávět co se dá ztratit tím, že jejich modlitba nabyde na významu. Modlitba by tak měla být poklonou moudrosti, která vše stvořila a udržuje v chodu. Tato moudrost jejíž jsme součástí je modlitbou skutečnou. Nikdy se nemodlíme pro slabou vůli někoho, či požitky tohoto světa, ale vždy naše modlitba vévodí světu tehdy, když jde s moudrostí toho kdo nás poslal. Znamená to tedy číst mu z očí a být jako on. Jedině tehdy pochopíme modlitbu a lidé nebudou již déle slepí, nejen jeden k druhému, ale i vzájemně.
Toto pojednání je o modlitbě, která není modlitbou, ale životem a zároveň tím, co nás tvoří.
