Zákon o protikomunistickém odboji, nebo odporu?

            Je dobře, že se k tomuto tématu dostává sněmovna v mimovolebním období. Nyní nejde o strašení komunisty a komunismem, ale o napravení křivd vůči občanům, kteří se odvážili postavit proti totalitnímu komunistickému režimu.

             Pokud budeme mluvit o odboji,

             je potřebné brát v úvahu, zda skutečně šlo o širší občanský boj proti režimu s použitím zbraní a jiných prostředků, včetně využití sabotáží a občanské podpory tohoto boje.

             Pokud budeme mluvit o odporu,

´           tak je potřeba hodnotit osobní i hromadný odpor do kterého lze zahrnou odmítání komunistických příkazů, stávky, politickou a disidentskou činnost, protirežimní a politické spolky, organizace a manifestace občanů.

             Charakterizovat,

             zda šlo skutečně o III. Odboj, či odpor, nebo o obojí, by nemělo být posuzováno subjektivního pohledem poslanců, či politickým zadáním, ale především hodnocením a posouzením ze strany odborných historiků. To by, ale v žádném případě nemělo snižovat úctu k občanům, kteří se na odboji, či odporu proti totalitní vládě účastnili.

             Zda lze mezi odbojáře, či účastníky odporu,

             počítat rovněž občany, kteří byli pouze postiženi totalitním režimem, bez toho, aby se postavili na odpor není jasné. Ve skutečnosti byla postižena totalitní nadvládou komunistů naprostá většina občanů. Museli poslouchat a dělat to co chtěla komunistická strana. Komunistická strana totalitně rozhodovala o jejich životě a životě jejich blízkých.

             Nelze pominout,

             že veškeré, legislativní, mocenské, správní, finanční, veřejné a řídicí orgány a instituce byli v době totalitního komunismu obsazeny výhradně komunisty a komunisty prověřenými osobami. Tedy všichni tito občané se podíleli na uplatňování totalitní moci komunistické strany řízené ústředními orgány KSČ a StB. Tak a teď všem těmto občanům můžeme snížit jejich důchody a rozdělit mezi ty, kteří se na uplatňování komunistické moci nepodíleli a byli tedy totalitní režimem postiženi.

             Přitom realita ukazuje,

             že současné legislativní, mocenské, správní a veřejné a řídící orgány, včetně justice, jsou plné osob, kteří byli bývalými komunisty, či jejich potomky. Dnes slouží pouze jinému režimu a často za mnohem výhodnějších podmínek a naopak si prosazují zvýšení svých důchodů. Jenže nesmíme zapomínat, že tito lidé představují vyšší vzdělanostní vrstvu společnosti, vystudovanou sice v době komunismu a za podpory komunistů, ale vzdělanostní vrstvu, kterou jakýkoliv režim, tedy i současný, nemůže postrádat.

             Není třeba závidět si výši důchodů,

             nebo je přerozdělovat, či upravovat podle smyšlené zásluhovosti, či dle účasti v odboji, nebo v odporu. Je snad zásluhovost bývalých komunistických kádrů vyšší, než občanů, kteří neměli možnost studovat, či vykonávat práci, kterou chtěli? Jediným řešením je skutečné odtržení důchodů od příjmů dosahovaného v produktivním věku a stanovení jednotné důchodové dávky pro všechny s tím, že každý bude mít možnost si důchod navýšit připojištěním, nebo jiným způsobem v rámci dnešní bohaté nabídky finančních institucí. Není třeba nikoho nutit k povinnému spoření, každý se může svobodně rozhodnout sám. Účast v odboji, či odporu, lze kompenzovat jiným vhodnějším a úctyhodnějším způsobem.

            Dalším problémem

            je účast v odboji, či odporu, bývalých komunistů. Zda hodnotit jejich účast z hlediska doby kdy byli komunisti, tedy v době realizace komunistických reforem a zločinů, či zda byli v komunistické straně v době reforem snažících se zavést demokratický socialismus před okupací v roce 1968, či zda byli komunisti  po roce 1968 a z hlediska doby, kdy se účastnili odboje, či odporu proti komunistické totalitě. Jedná se o občany, kteří uplatňovali totalitní komunismus, či o odbojáře a nebo účastníky odporu?

            To ještě nebereme v úvahu

            skutečně poctivé a věřící komunisty, kteří neměli žádné výhody, ani neprosazovali komunistický teror, ale byli v komunistické straně jen z důvodu, že skutečně věřili v komunistické ideje a těch nebylo ve společnosti málo. Ostatně nejde nevidět sociální vymoženosti, které komunismus přinesl pro pracující a které jsou nyní bourány v duchu pravicových reforem. Nelze ani pominout skutečnost, že komunismus přes svoje zločiny má zásluhu na úspěšném poválečném hospodářském rozvoji naší země, která se držela ekonomicky v čele bývalé RVHP. Srovnávání komunismu a fašismu, či nacismu je zcela mylné, scestné a hloupé i přes skutečnost, že se i v případě komunismu jednalo rovněž o totalitní vládu jedné strany. Přesto nelze srovnávat zcela rozdílné ideologické směry a záměry.

            Závěrem bych chtěl upozornit

            poslankyni za KSČ Martu Semelovou, že se již neřídíme komunistickou teorií a ideologií zahrnující komunistický socialismus do etapy budování komunismu. Tady nebyl socialismus, ale totalitní komunismus, režim jedné vládnoucí komunistické strany. Sami komunisti v obavě o ztrátu vlastní moci, pozváním a okupací vojsky Sovětského svazu, zničili reformní snahu po zavedení demokratického socialismu. Skutečný socialismus představuje svobodnou a demokratickou společnost, která má s minulým reálným komunismem málo společného.  

            Ať dojde

            k schválení III. Odboje, či Odporu proti komunismu, není podstatné. Podstatné je uznání skutečnosti, že v naší společnosti byli a jsou lidé, kteří se podíleli na boji a odporu proti totalitnímu režimu.

                                       Tito lidé si v každém případě zaslouží úctu a uznání!