Dívčí válka

Jsem spolumajitel syna. Už vidím, jak mnozí máchnou rukou a dodají: Blázen! Blb! A možná i dodají něco filosofického o cizím peří.  Jenže, musím vás upozornit - tohle je jedna z mnoha věcí, které neřeším.

 Tak tedy znova. Jsem spolumajitel syna. Dospělého syna, syna na ženění. Druhou spolumajitelkou je ovšem moje žena. Ne že by toto zjištění bylo něčím neobvyklé, či snad zajímavé, ovšem kdyby tahle skutečnost nepřinášela do naší rodiny jisté trauma. Jistě, že si nemyslím, že jsem jediný, kdo je z vlastní ženy občas (no dost často) traumatizovaný, česky řečeno rozhozený. Nikdo jiný totiž nedokáže člověka tak pěkně rozladit, neboť s každým se dá nějak diskutovat, ale s vlastní ženou? Ta se musí jen poslouchat!

A tak i já poslouchám, poslouchám všechny ty tragédie, dramata, pohromy a katastrofy, které se zaručeně staly známé, kamarádce, kadeřnici, pedikérce, kosmetičce a jiným tragédkám, které žena pravidelně navštěvuje. Jsou to kalamity, za které by se nemuseli stydět ani zprávaři v komerční televizi.

A všechny tyhle historky mají jedno společné a tím jsou chudáci synové. Tak proti tomu, že jsou všichni hodní a šikovní, nemohu nic namítat, protože takoví jsme my muži všichni, ovšem jen potud, pokud nejsme jakýmkoliv způsobem nějak svázáni s příslušnicí druhého pohlaví, (tedy kromě maminek). Jakmile provedeme ale tuhle nepředloženost, stává se z nás jen jakýsi sluha. Myjeme schody a okna, obsluhujeme pračky, myčky a vysavače, staráme se o děti a jiné domácí zvířectvo, chytáme myši a hlídáme dům, aniž by nás panička večer aspoň podrbala za ušima, nebo nám hodila kost z bůvolí kůže.

Jenže, když ale slyším doma všechny ty zkazky naší Stazky o

tom, jak ten či onen synek naletěl té či oné fuchtli a o co všechno přišel, o kolik, a kolik jí ještě bude platit, nabývám dojmu, že svět se žene do záhuby. Jakoby mezi muži a ženami vypukla válka. Jakoby opět povstaly Vlastiny družky. Jakoby se tu odehrávala jakási genocida s cílem vyhubit muže jako plémě.

Pochopitelně že těm historkám, s kterými téměř denně přichází domů moje žena, nevěřím, protože důkladným pozorováním mladých žen, slečen a dívek jsem dospěl k názoru, že tahle, sice často dost zneparáděná, stvoření nemohou být něčeho takového schopné. Nevinnost jim kouká z očí, laskavost mají v úsměvu a  z každého jejich slova čiší láska k bližnímu svému.

To přeci nejsou žádné takové …!