Franta Kouřil se podrbal na pytlíku, otevřel další láhev Měšťana a zahalekal. „Mařko, pohni s tou večeří … za chvíli začínají zprávy!“. Zatímco bytem prostupovala kakofonie pachů zahrnující připálený bůček, Frantovo čpějící podpaží a parfém jeho choti, poeticky zvaný „Lesní květy“, na televizní obrazovce se objevil obličej známého české televizního hlasatele. Rey pozdravil diváky, usmál se a začal:
„Policie objevila další pěstírnu konopí … bylo zajištěno 1237 rostlin a do vazby vzati dva vietnamští občané…!“
„Ti … ti … ti … vietnamský neřádové!!!“ nemohl Franta přijít na slova. „Nejenom, že nám, poctivejm českejm lidem budou krást práci, neplatit daně, teď ty budou ještě prodávat ty … drogy … a zabíjet naše děti. Ať táhnou vodkud přišli!“
Generalizace. Škatulkování. Stereotypy. Elementy částečně dané už našim neurofyziologickým make-upem, jež vytváří každé větší společenství (in-group) vůči těm cizím (out-group) okolo.
Závist. Nepřejícnost úspěchu. Hodně kecat, zdánlivě všemu rozumět nejlépe a málo (nebo málo efektivně) pracovat. Některé z charakteristik českého národa z pohledu zahraničních expatriotů. Dle mého, bohužel, vcelku trefné.
Rád bych postupně okomentoval několik základních tvrzení, jež čas od času slýchávám od české majority na účet vietnamské komunity a jež mi vždy dokážou rozvířit krev v žilách. Dnes začněme s tímto:
„Vietnamci nám poctivým lidem berou práci!“
Žijeme v tržní ekonomice. Nabídka tlačí ceny nahoru, poptávka dolů. Jako zaměstnavatel posuzuji své prospektivní zaměstnance podle poměru cena/výkon, tzn. kolik mě bude člověk stát a jakou práci za to odvede. Velké továrny rády zaměstnávají asijské dělníky právě z těchto důvodů. Odvedou lepší práci za nižší ceny. Nelobují za ně socialistické odbory. Nestávkují. Proč by měli najímat zaměstnance, jež by přispívali k jejich kompetitivní nevýhodě? Takový luxus si mohou dovolit snad jen České Dráhy a všichni víme proč.
V posledních letech se také velmi rozmohly vietnamské večerky a obchody se zeleninou. Často na místech, která předtím patřila českým majitelům … ale … jaksi se neuživila. Ptáte se proč? Protože si majitel najímal další české prodavačky. Protože měl otevřeno od osmi ráno do pěti do večera a o víkendu zavíral. Protože nedokázal vyjednat dobré dohody s dodavateli. A tisíc dalších, čistě podnikatelských důvodů.
V mém rodném Brně, ve čtvrti, kde mají moji rodiče dům, otevřela novou večerku jedna vietnamská rodina. Otevřeno od sedmi ráno do devíti večer. Sedm dní v týdnu. V obchodě je celou dobu paní, jež jej vlastní se svým manželem. Ten mezitím obhospodařuje další byznys. A najednou to funguje. Vždy, když tam jdu nakoupit, mne přivítá s úsměvem na tváři a prohodíme pár slov, její lámanou češtinou nebo mou lámanou vietnamštinou. Vždy odcházím spokojen.
Když pozoruji tyhle změny na trhu, nevidím Vietnamce beroucí práci Čechům. Vidím schopné, pracovité a obětavé lidi přebírající práci neschopným, méně pracovitým a méně obětavým. Je na tom něco špatného?
