Pokud se vám v dlouhých upocených frontách na českých úřadech otevírá příslovečná kudla v kapse, dovolím si tvrdit, že jejich vietnamské protějšky vám rovněž nevyčarují úsměv na tváři. Jeden příklad za všechny.
Během svého posledního setrvání jsme s kolegy měli v úmyslu pronajmout si na celé dva měsíce auto, které bychom si mohli sami řídit. Dle informací dostupných na internetu jsme zjistili, že mezinárodní řidičáky ve Vietnamu neplatí a je nutné si úřady nechat vystavit řidičák vietnamský. K tomu jest třeba platného tříměsíčního víza, notářsky ověřené, do vietnamštiny přeložená kopie originálního řidičáku, dvou fotek a menšího správního poplatku. Nic víc, nic míň.
Po krátkém křižování hanojskými uličkami jsme objevili notářský úřad. Jelikož jsem předpokládal, že český řidičský průkaz nebudou s to přeložit, nechal jsem si vystavit průkaz mezinárodní. Na něj však koukali jako na bezcenný cár papíru, bylo mi totiž vysvětleno, že pokud není průkaz zataven v plastikovém laminátu, je to přinejmenším podezřelé. Bylo mi však nabídnuto, že mi bez problému udělají překlad mého českého řidičáku, u některých kolonek jsem jen musel ústně vysvětlit, co znamenají. Uplynuly dvě hodiny, bouchlo pár razítek a notářsky ověřený překlad byl hotov. Cena přibližně 400 Kč.
Následovaly fotky. Našli jsme foto studio, nechali se blejsknout a s vyhotovenými fotografiemi a překlady sypali na místní policejní oddělení pověřené vydáváním řidičáků. Pohled, který se nám naskytl, nebyl konejšivý. Malá zaplivaná místnost čtvercového půdorysu disponovala dvěma okýnky, zpoza niž vykukovali kysele tvářící se úředníci. Na dřevěných lavicích posedávali někteří z otrávených čekatelů, další se jako vosy nad rozlitým sirupem hemžili kolem okének. Ti šťastnější, kteří měli tuhle anabázi již za sebou ztěžka oddychovali na sedačkách venku. Záhy jsme pochopili, že tady nepochodíme a naznali jsme, že tuhle patálii raději vyřešíme přes nějakého zprostředkovatele, nejlépe společnost, jež nám půjčí onen automobil. Bylo načase vydat se do Avisu.
Avis je mezinárodní moloch, jedna z leading společností na trhu půjčování aut. V době, kdy jsme přicestovali, právě otvírala svou první vietnamskou filiálku v Hanoji. Sídlo společnosti se nachází v moderní, dosud plně nedostavené (ale přesto již využívané!) budově na půl cesty mezi centrem a čtvrtí My Dinh. Uvítal nás asi 40ti letý postarší sympatický pán, jež nás odvedl do zasedačky, houkl na slečnu sekretářku, aby si pohnula s občerstvením a sdělil nám, že jeho šéf, honosící se titulem „fleet manager" dorazí za chvíli. Vzápětí se rozevřely dveře a do místnosti vkročil rovněž sympatický, asi 30ti letý mladík. Šéf. Na rozdíl od svého staršího podřízeného vládl komunikativní angličtinou, pročež měl zřejmě možnost stoupat po kariérním žebříčku poněkud rychlejším způsobem.
Objasnili jsme naši žádost (chceme sedmimístné SUV, za jaké ceny nám můžete nabídnout Innovu, Captivu, popřípadě jiné) a rovněž dodali, že potřebujeme též trošku „píchnout" s řidičáky. Šéf řekl, že no problem, potřebuje jen naše originální průkazy, notářsky ověřené kopie a fotografie. Vše mu s úsměvem dáváme, on se však najednou pozastaví. „Je mi líto," omlouvá se, „ale tyhle fotky nemůžete použít..." Jsme překvapeni. „Proboha proč?" ptáme se. „Ve fotolabu nás ujistili, že tohle je správný formát." „O to nejde," vysvětluje nám. „Ale vy na té fotce máte trička!!" Ano přátelé, je to tak. Pokud si chcete v Hanoji (v Saigonu se tomu někteří smáli a komentovali, že u nich to není problém, ale přímou zkušenost nemáme) nechat vystavit řidičák, dejte si pozor na to, abyste se vyfotili ve fešné bílé košili.
