K dnešnímu zamyšlení mne inspiroval článek Dana Drápala „Prožíváme konec světa?“, kterým autor reagoval na článek levicového politologa a myslitele Jiřího Pehe „Na konci světa“. Já si dovolím reagovat na oba dva pány současně.
Pehe sice poměrně věrně popisuje současnou jakoby bezvýchodnou situaci s tím, že za všechny problémy světa může kapitalistická společnost. Není zdaleka jediný a upřímně řečeno není se čemu divit. Nicméně je třeba být objektivní a společně s Danem Drápalem si kladu otázku, zda-li to, v čem nyní žijeme, je vůbec ještě kapitalistická společnost. Osobně si myslím, že už dávno ne.
Podle ankety Světové zdravotnické organizace dojde ve světě každých 40 sekund k sebevraždě a každé 3 sekundy k pokusu o sebevraždu. V souvislosti se závěry Jiřího Pehe je na místě poznamenat, že nejvyšší sebevražednost, byla svého času ve Švédsku, dalším příkladu „spravedlivého přerozdělování“, které je vzorem současné ČSSD. Konec konců to, co se stalo v Norsku není zas tak velké překvapení. Přečtěte si tento hodně kvalitní článek „Vraždy a hořící kostely v Norsku“ a třeba mi dáte za pravdu.
Co se týče sebevražd, není ušetřena žádná země, protože je to jenom a pouze čiré zoufalství, které následuje po krizi v rodině nebo u jednotlivce a které dohání člověka k tomuto činu. Lidské bytosti se dokáží přizpůsobit čemukoli tak dlouho, dokud mají naději. Tak to alespoň prezentují autoři výše uvedené ankety…
Jenže naděje v koho? V co? Zkuste si odpovědět sami… Co se týče mne, mou nadějí je Ježíš Kristus. Z osobní zkušenosti mohu říct, že tato naděje nezklame.
