To jsou slova nikoli moje ale spisovatele Grahama Greena. Pochybnosti prostě mají svou pozitivní hodnotu a své místo. Kde by byla věda, kdyby Koperník nepochyboval o všeobecně přijímané teorii, že země je středem vesmíru.
Pochybnost je nezbytná a legitimní. Je víc moudrosti v čestné pochybnosti než v leckterých samozřejmých jistotách. Jen blbci nepochybují. Americký básník a spisovatel Charles Bukowski to vystihl přesně když napsal cituji "Problém s tímto světem je ten, že inteligentní lidé jsou plni pochybností, zatímco ti hloupí jsou sebejistí" . Pochybnosti jsou jen důkazem, že si uvědomujeme existenci více možností.
Když jsem byl mladší, o mnohém jsem nepochyboval a všechno mi bylo jasné. Teď jsem už ohrožený senior a pochybuji neustále. Když surfuji po internetu a čtu všelijaké informace z domova i ze zahraničí. Když si pustím kterýkoli televizní kanál počínaje tím veřejnoprávním, přes všechny komerční a konče informacemi agentury JPP (jedna paní povídala). A některá média jsou spíš stokou zvratků těch, kteří by s námi rádi manipulovali a připravili nás i o ta zbývající práva a svobody, které nám ještě zůstaly.
Když jsem byl mladý, měl jsem velké plány a iluze, které se však velmi rychle rozplynuly. Dávno před plyšákem. Vlastně vstupem do prvního zaměstnání v roce 1979. Držet hubu a krok mi moc nešlo ani před plyšákem ani po roce 1989. Nejsvobodněji jsem se však cítil v podstatě až na stará kolena, když jsem byl půl roku nezaměstnaný a 8 let OSVČ. Teď už jsem "za vodou" nebo spíše v důchodu a nemusím se už ani trochu řídit heslem "koho chleba jíš, toho píseň zpívej".
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v posledních týdnech se cítím zase jako za mlada. Bohužel v tom negativním slova smyslu. Nemyslím fyzicky, ale způsobem bytí. Zavřené obchody, nedostatkové zboží, omezená svoboda shromaždování, zavřené hranice, omezená svoboda projevu apod. s tím rozdílem, že na pivo s kamarádama jsem mohl jít bez problémů, na fotbal do Edenu taky a hlavně neexistovalo žádné MeToo.
Tyto řádky nepíši proto, že bych teď měl nějakou depresi. Ta už je dávno za mnou. V té době mi hodně pomohla slova Sigmunda Freuda "Před tím, než si diagnostikujete depresi a nizké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci". To mi pomohlo hodně, abych opět viděl svět v lepších barvách, ale taky jsem zjistil, že v mém případě nejlepší a nejúčinější lék na depku je golf. Ale i tam člověk na dost blbců narazí. Proto mi nevadí, když si potřebuji vyčistit hlavu, hrát sám.
Bohužel s utrženým meniskem se hrát nedá a ještě do toho ta karanténa. Ven nemohu a tudíž tady hned zrána hloupě filozofuji. Možná je to naposledy. Nevím, jestli se zítra proberu z narkózy, a tak na shledanou v lepších časech. Nebo horších?
