Řeč bude o naší dálniční síti, která má být podle ministra dopravy Martina Kupka dostavěna do roku 2033. Tedy pokud se vše podaří. Vzhledem k tomu, co se jim dosud povedlo a nepovedlo, dovolím si o tom pochybovat. Asi si kladete
otázku, proč o tom píši zrovna teď. Důvody jsou dva. Ten první je, že většina čtenářů mne pozbudila, že nemám odcházet a že mám psát dál. Ten druhý je prozaický. Přemýšlím, kudy pojedu příští týden do Poznaně...
V Polsku jsem byl naposledy autem loni v létě, kdy jsme vyrazili na sever k Baltskému moři. A byla to velká pohoda. Nemyslím jen pobyt ve Wroclavi, Gdaňsku či v Sopotech. Míním především skvělou dálniční síť, která je s tou naší nesrovnatelná. Co Poláci v posledních letech dokázali je neuvěřitelné. Proč to v Polsku jde a u nás nikoli?
V Česku se staví průměrně 20 až 25 km dálnic ročně a to jenom v případě, že se staví na zelené louce, když nejsou potřeba nějaké dlouhé tunely či mosty. Poláci za posledních deset let dokázali postavit cca 2800 km dálnic a rychlostních silnic. U nás se za Babiše stejnou dobu povedlo postavit jen 193 km. Nebetyčný rozdíl. A aby toho nebylo málo, tak v Polsku se na většině dálnic neplatí žádné mýtné.
Pamatuji, jak bývalý ministr dopravy Karel Havlíček mluvil o velké dálniční jízdě roku 2021 a o rekordním tempu výstavby. Ten rekord byl přitom 46 km za rok...
Bohužel moc se toho nepostavilo ani před Babišem ani po něm. Je to v porovnání s Polskem jedna velká bída a nevěřím, že se i ty hodně skromné dálniční plány podaří do deseti let zrealizovat.
Ať tak či onak jedno vím jistě. V pondělí pojedu kus po naší D11, kde na rozdíl od D1 nebývá směrem na Hradec Králové silný provoz. A pak to vezmu směrem na Náchod, Klodzko, Kudowu Zdroj a Wroclav. No a pak po dálnici až do Poznaně. Myslím, že to zvládnu v pohodě do pěti hodin cesty.
