Posledně jsem tu prezentoval subjektivní pocity z nepovedené operace katarakty a slíbil jsem pokračovaní, až budu schopen psát. Tak to tedy zkusím. Jenom nevím v jaké poloze, protože mám povoleny pouze dvě. Jedna horší než druhá.
V pondělí ráno v 7:00 jsem vyrazil autem do Prahy konkrétně do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Cesta nic moc. Tma, pršelo, ale na příjezdu do Prahy se žádné kolony netvořily. Trošku se to zaseklo na Proseku, ale do areálu ÚVN dle plánu. 93 km za 1:16 hod.
Někdo mi tady psal, že se budu muset obrnit trpělivostí než na mne přijde řada. Měl pravdu, ale já byl hlavně zvědav na výsledek vyšetření a co bude dál. Bohužel se ukázalo, že šedý zákal, byl ten nejmenší problém. Přestože se operace Kolíně povedla a nová čočka sedí pěkně, tak stejně nic nevidím což je způsobeno odchlípením sítnice.
Po vyšetření jsem se s MUDr. Tesařem domluvil na nejbližším možném termínu operace a to na čtvrtek 13. ledna s tím, že operovat mne bude sám pan primář MUDr. Pavel Němec. Že jsem ve špičkové nemocnici a v nejlepších rukách nikterak nesnížilo můj strach, protože už samotná diagnóza není žádná sranda. Bylo rozhodnuto o tom, že mne čeká PARS PLANA VITREKTOMIE což je operační výkon používaný k léčbě problémů sítnice a sklivce oka.
Ve středu ráno v 7:00 jsem vyrazil do Prahy znovu za účelem hospitalizace a následné operace. Tentokrát vlakem. Na hlavním nádraží jsem přestoupil na metro a ve stanici Vltavská pak na tramvaj č. 1 směr Petřiny. ÚVN byla dvanáctou zastávkou a v 8:35 jsem byl na recepci oční kliniky odkud mne odvedli na tzv. "dospávací pokoj". Pokoj byl pro 4 osoby, ale celou středu jsem tam byl úplně sám. Sedl jsem si ke stolu, dal si jedno pivko a čekal jsem, až mne zavolají k příjmovému vyšetření. K tomu došlo ovšem až po obědě, který vůbec nebyl špatný. Naopak. Polévka byla taková normální "bramboračka" a jako hlavní jídlo bramborové knedlíky s vepřovým masem a se špenátem.
Po dobrém obědě si pro mne přišla paní doktorka Vydláková. Byla to štíhlá brunetka s nádhernýma očima. Víc jsem neviděl, protože měla roušku, ale měl jsem pocit, že by se mi líbila i nahoře bez. Myšleno bez té roušky. Navíc byla moc sympatická a já jenom litoval, že nejsem mladší a svobodný. Ona totiž byla resp je zatím ještě single. Hezky jsme si popovídali a slečna doktorka mi v podstatě zopakovala co už jsem věděl od MUDr. Tesaře. Co mne čeká a co mne nemine. Ve čtvrtek operace v celkové anestezii primářem Němcem a pátek domů s tím, že to nejhorší mne bude čekat doma. 14 dní budu muset jenom ležet na břichu nebo sedět s hlavou resp s očima kolmo k zemi. To pro mne ale v tu chvíli byla vzdálená budoucnost. Já myslel hlavně na tu anestezii a vlastní operaci...
Ve čtvrtek se "můj" pokoj začal plnit dalšími pacienty a než mne odvezli na sál, bylo kompletně obsazeno. V rámci vizity krátce po sedmé hodině ranní mne slečna doktorka Vydláková vzala za panem primářem, kde jsem podstoupil poslední předoperační vyšetření. Potřetí jsem slyšel co bude a nebude nicméně mne uklidňovalo, že v lepších rukách být nemohu a děj se tedy vůle Boží.
V rámci premedikace cca kolem půl jedenácté mi sestřička změřila tlak a dopadlo to podle mého očekávání, protože jsem měl srdce až v krku. Opět se projevil můj "syndrom bílého pláště". Mimochodem použité slovo sestřička zrovna nevystihuje tu osobu, která mi ten tlak měřila. Víc to raději rozebírat nebudu. Faktem však bylo, že kromě jiného konstatovala, že s takovým tlakem nemohu operaci absolvovat. Pak už jsem ji neviděl a za pár minut jsem jel. S celou postelí. Když jsem se dostal do rukou předanesteziačního týmu, tam už byly mnohem příjemnější a sympatičtější sestřičky. Mladší i starší. Pak se mi osobně představila i paní dokorka, která mne uvedla do nevědomí. Jméno si ale nepamatuji a ani to, co následovalo. Poslední co si pamatuji je jak ležím na operačním stole a nad sebou vidím nějaké mikroskopy.. Pak mi do pravé ruky nějaká sestra zavedla kanylu a za chvíli jsem byl v limbu.
Probral jsem se až na po pokoji a vzpomínám, že chlapi se mne ptali "Jak je?" Měl jsem hroznou žízeň, ale napít jsem se mohl teprve až za hodinu. To už jsem měl nejenom žízeň, ale i hlad. Nevím jakou dietu tam lidem po operaci předepisují, ale pravdou je, že i když jsem měl hlad, tak jsem snědl jen jedno sousto. Víc jsem nedal. Dostal jsem totiž v jídelně vlažnou rýži s neidentifikovatelnými kousky masa. Tak jsem se raději vrátil na pokoj a pochutnal si na kousku kvalitní čokolády, kterou jsem zapil jednou plzničkou. Domníval jsem se, že se mi po ní bude hezky spát, ale protože nejsem zvyklý spát na břiše a ještě s tolika cizími lidmi na pokoji, tak jsem zabral pouze v intervalu od dvou do půl šesté ráno. Kromě jiného, že mne bolelo oko a taky že dva spolunocležníci dost chrápali.
V pátek ráno můj pooperční stav kontroloval MUDr. Rajmont s tím, že mne propouštějí do domácího ošetření. A opět mi bylo kladeno na srdce, že teď je nejdůležitější 14 dní polohovat. Do oka mi totiž implantovali silikonový olej, který musí tlačit na sítnici, aby se přichytila a tudíž abych něco viděl.
To be contiued...
