Co nám to zase ten důchodce, co neví co s volným časem, zase píše za nesmysly. To by asi napsala stará Blažková alias Jandová. I když ona je možná mladší než já, ale já se žen na věk neptám. Spíš mne zajímá, co mají v hlavě, a
a eventuelně i jejich křivky. U některých. Nemohu však jednoznačně říct, jestli jsem horňák nebo dolňák.
Je asi málo lidí, kteří neví, co se stalo v Naganu. Nagano byl milník naší historie. Období, kdy jsme v této zemi byli všichni na jedné vlně a pokud nějaké příkopy mezi lidmi byly, tak byly upozaděny. Zlatí hoši z Nagana se stali novodobými hrdiny.
Před 25 lety vyšel do ulic celý národ. Nejenom statisíce v Praze ale i desetitisíce v menších městech. Kdo neskáče není Čech hop, hop, hop. Já jsem byl tehdy s rodinou na horách v Krkonoších, konkrétně v Peci pod Sněžkou. A ten hokej jsem sledoval s dětmi a s manželkou z postele. Sněhu bylo tenkrát na sjezdovkách a v jejich okolí rozhodně víc než letos.
Proč jsem si vzpomněl dnes na Nagano? Protože jsem včera viděl reklamu na nový český film "Děti Nagana", který se mimo jiné natáčel v jednom domě v sousední ulici.
Naši hokejisté společnost opět semkli a přiživil se na tom tenkrát i skoro zapomenutý král diskoték Michal David, který tehdy zrestartoval svou hudební kariéru. A ta je svým způsobem fascinující.
Minulý týden jsem se z předzápasovém rozhovoru s Ondrou Kolářem dozvěděl, že jeho oblíbeným zpěvákem je právě Míša David. Pokud by někdo nevěděl, tak Ondra je fotbalový brankář a nyní opora pražské Slavie. Narodil se v roce 1994 takže v době Poupat byl ještě na houbách a Nagano mu taky asi nic neříká.
Je však zajímavým sociologickým úkazem, že i v dnešní době existuje spousta mladých lidí, kteří poslouchají tohoto důchodce. Proti gustu žádný dišputát. Nicméně já dávám přednost muzice jiných důchodců. Někteří už jsou bohužel v tom hudebním nebi. Ve svém volném čase, když mám potřebu se odreagovat, tak si nepouštím hudbu v podání Michala Davida, ale spíš v podání skupin Rolling Stones, Slade nebo ABBA. A pokud by někoho zajímalo, jakým českým či slovenským interpretům dávám přednost já, tak to možná napíšu někdy jindy, i když vím, že to nikoho nezajímá, jak často mnozí neopomenou podotknout ve svých komentářích.
Aby bylo jasno. Osobně proti Michalovi Davidovi nic nemám. Je to svým způsobem taky legenda podobně jako Karel Gott nebo Petr Janda. Každý z nich to pojal trošku jinak a každý si našel své věrné publikum. A to je v naprostém pořádku. Ať si každý poslouchá co chce a koho chce. A pokud nám teď nikdo neříká, která hudba je ta správná a která ta špatná, tak to je zatím ještě dobrý.
Jenom mám obavu, aby se nám zase ta náměstí nezačala zaplňovat statisíci lidmi. Únor 1948 je varujícím mementem...
