Kdo vlastně ty svině jsou?

Někdy mám pocit, že rozdávat rady je mnohdy zbytečné, protože moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne, ale ono je to složitější.

"Neházejte perly sviním" je jeden z mnoha biblických výroků, které se používají či spíše zneužívají v běžném životě, aniž by se kdo hlouběji zamyslel, jak to vlastně ten Ježíš myslel.

A já si už léta kladu otázku jak poznat, kterým lidem je zbytečné či přímo nebezpečné něco říkat, a kdože vlastně ty svině jsou, protože Ježíš nás učí, abychom své bližní předčasně nesoudili, abychom jim odpouštěli, a když už kritizujeme jejich chyby, abychom se dívali stejně přísně také sami na sebe. Nicméně naše vstřícnost a tolerance přeci musí mít nějakou hranici. A jsme opět na samém začátku. Kdo to ty svině vlastně jsou?

Studiem Písma jsem došel k názoru, že Ježíš nepovažoval za svině bezdomovce, jinak zabarvené spoluobčany, prostitutky, žebráky nebo jiné hříšníky a podobnou "sebranku". S těmi se nebavili "pravověrní" Židé. Ti to považovali za házení perel prasatům tj. nečistým zvířatům. Ježíš, přestože byl Žid a Písmo znal, jednal diametrálně odlišně. On byl vlastně jediný, kdo s těmito lidmi komunikoval, takže Ježíš zřejmě styky s takovými lidmi za házení perel sviním nepovažoval. Mohlo by se zdát, že těmi opravdovými „sviněmi“ byli podle Ježíše farizeové a zákoníci, protože s nimi měl neustálé problémy a hádky, aniž by se farizejové nechali poučit. I  přesto však Ježíš s farizeji a zákoníky diskutuje a ukazuje nám, že s protivníky má cenu mluvit, i když se vzájemný rozpor zdá nesmiřitelný. Ježíš tedy ani takové rozhovory pravděpodobně za házení perel sviním nepovažuje.

Netrpělivý čtenář si už možná řekne: "Tak kdy nám ten pan autor konečně prozradí, koho tím vlastně Ježíš myslel?" Takže k věci.

Pokud opravdu chceme najít příklad toho, kdy Ježíš odmítá komunikaci s těmi, u kterých to nemá cenu, musíme jít v evangeliu až na konec. Teprve tam, v posledních dnech Ježíšova života v Jeruzalémě, nacházíme několik situací, kdy Ježíš s někým mluvit odmítá. Setkává se s lidmi, kteří mu sice kladou otázky, ale nechtějí znát odpověď. Jeho odpovědi je nezajímají a oni vlastně ani nechtějí nic slyšet. Otázky jsou buď účelově nastražené pasti, jsou součástí kampaně proti němu, či jen obyčejným výsměchem – například když král Herodes žádá předvést nějaký zázrak. A Ježíš v takových případech odpovídá buď ironickou protiotázkou, či odmítá otázku přijmout, nebo přímo mlčí. Je vyslýchán jeruzalémskými kněžími, a oni si proti Ježíši seženou řadu falešných svědků, kteří ho obviní ze smrtelných zločinů. Ale Ježíš na ta křivá obvinění mlčí: „Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal.“ Setkává se s Pilátem, a ten se Ježíše ptá, zda je král židovský. To samozřejmě nebyla vážně míněná otázka, ale ironické zesměšnění od člověka moci. Ježíš opáčí stejně ironicky: Tu otázku myslíš vážně? „Ptáš se sám od sebe (jestli jsem král), nebo ti to o mně řekli jiní?“ Ježíš ví, že uprostřed vypjaté davové psychózy a pomatenosti nemá smysl cokoliv říkat. Ti lidé kolem něj fungují v jednom stádu, které se spojilo, aby dosáhlo svého. Aby se Ježíše zbavili. Až tady Ježíš rezignuje na možnost mezilidského dorozumění, ve chvíli, kdy druhý člověk přestává být člověkem a stává se jen jakousi sviní, kolektivním nepřítelem - svinskou smrt sviním, podřadným, třídním nepřátelům, jiným, obtížným… Kolikrát už to tady bylo v dějinách! Těmhle lidem Ježíš už nic neříká, uzavírá se před davem zfanatizovaným cílenou manipulací držiteli moci; svou pravdu, svou naději si uchovává v sobě. Ona prostě je prostě jakási krajní mez, za níž už nemá smysl mluvit a vnucovat se. Je dobré nevymlouvat se na tuto krajní mez příliš brzy, je však dobré vědět, že taková mez existuje. Je to mez, kdy moc ať již politická či jiná, která si na nás činí nárok, ztrácí legitimitu pro svou vědomou demagogii a manipulaci, a je třeba jí vyhlásit onu  občanskou neposlušnost. Neposlušnost, kterou vůči opravdovým a nebezpečným sviním osvědčil Ježíš, neposlušnost, kterou ale zmiňuje i naše Listina základních práv a svobod.

Slovo o perlách a sviních je obecná moudrost, kterou by asi každý z nás bez rozpaků podepsal. Evangeliem se však toto slovo stává až ve chvíli, kdy ho člověk nepoužije. Kdy se ho vědomě a z lásky k druhému zřekne a dál se mu trpělivě pokouší pomoci. Jsou lidé, kteří si tímto veršem snadno omluví svou lhostejnost ke každému, který je jiný než oni. Jsou lidé, kteří v něm nachází obhajobu své nadřazenosti a sebejistoty. Ale Ježíš mu tak nikdy nerozuměl. On sám to slovo vyložil svým životem. Použil ho jen zcela výjimečně. Ale i pak se nakonec modlil slovy: Pane odpusť jim, neboť nevědí co činí. Zkusme ho tedy i my neužívat, i když nás často budou svrbět ruce i jazyk.

Co jsem tím vlastně chtěl říct? Toto je můj první článek zde a jsem zvědav, jestli nějak zaujme a jestli tu budu publikovat i nadále. Píši totiž víc než 3 roky relativně úspěšně i na Bigblogeru a zatím nemám v úmyslu odejít, přestože tam zabloudí málo lidí.

Co se týče dnešního tématu, po dlouholeté zkušenosti nepovažuji žádného blogkolegu za svini. Nicméně mezi diskutujícími se jich najde dost. Na jakémkoli blogu. Většinou to bývá tak, že potrefené husy se samy ozvou pod nějakým anonymním nickem. Na to jsem si už zvykl a konec konců jsem s tím i počítal, když jsem šel se svou kůží na trh.