Nikdo mne nevaroval a tudíž jsem se předem nestresoval. Už to mám za sebou, ale nebylo to vůbec nic příjemného. Pravý opak je pravdou.
Ve čtvrtek mne čeká operace menisku a tudíž jsem musel prodělat všechna možná předoperační vyšetření. Má to svá pozitiva podobně jako když jedete autem na STK. Zjistí vám co je v pořádku, co je na hraně a co je špatně. Většinou to má přímou souvislost s tím, jak je auto staré a jak o něho majitel pečoval. V rámci STK mého těla mi už jenom zbývalo vybrat si vhodné odběrové místo na koronavirový test. Ortoped mne sice poslal na odběrové místo do Hradce Králové, kde bych měl být operován, ale protože to je víc než 60 km od mého bydliště, tak jsem si to zařídil v místě bydliště 500 metru od mého domova.
Nic zlého netuše jsem se o francouzských holích dopajdal k odběrovému okénku, kde jsem nějakému astronautovi (podle hlasu to byla astronautka) nahlásil své rodné číslo. Poté jsem byl vyzván, abych přistoupil blíže a sňal roušku z nosu. Co následovalo poté jsem vůbec nečekal a nikomu to nepřeji. Ministerstvo zdravotnictví tvrdí že samotný stěr není bolestivý. Buď lžou nebo jsem narazil na nešikovnou zdravotní sestru.
Bylo to hrozný. Myslel jsem si, že mi chce udělat díru do mozku. Naštěstí má člověk jenom dvě nosní dírky takže jsem to přežil, ale byl to děs a běs. Když bylo hotovo, bylo mi sděleno, že výsledek testu mi zavolají na můj mobil s tím, abych si opět nasadil roušku na nos. Přiznávám, že jsem tak neučinil, protože se mi chtělo kašlat, smrkat a tekly mi slzy z očí. A to mi před odběrem fakt nic nebylo. Tedy kromě toho pochroumaného kolena. Teď s napětím čekám, až zazvoní telefon...
