Únor bílý, pole sílí.

Několik částečně nostalgických, částečně relevantních, ale i částečně pro někoho provokativních pohledů na význam Února 1948. A vězte, že na tom trvám!

Únor bílý, pole sílí! Aneb: Bylo tomu tak i v r. 1948?

Nerad bych tímto článkem jitřil city mezi našimi občany, stoupence té či oné pravdy, ale myslím si, že není od věci si k tomuto tématu říci několik slov.

Blíží se výročí dnes tak zatracovaného „únorového puče“, nebo také Vítězného Února 1948. Jakoby zcela náhodou se v Poslanecké sněmovně v současné době projednává návrh Zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu. Není překvapením, že poslanci za KSČM se s výraznou nevolí vyjádřili k předkládanému návrhu. Na druhé straně zase nesouhlas s jejich vystoupením, resp. obsahem jejich diskuse pak projevila především pravicová část poslanců (ODS, TOP09 a VV), což  vyvrcholilo hlučným a na naše podmínky nezvyklým způsobem. Jak by ne, když období nesvobody je datováno právě oním Únorem 1948, který byl kdysi nazýván také jako „Únor 1948, vítězství pracujícího lidu“. Ovšem z pohledu  dnešní politické pravicové garnitury, s jistou podporou některých levicových politiků, je Únor 48 považován za údobí nastolení totality, tj. nesvobody a útisku. Proto také někteří pravicoví politici vytasili (již poněkolikáté)  irelevantní (a málo reálný) požadavek na zrušení parlamentní politické strany KSČM za vydatné podpory (nebo naopak?) neblaze proslulého, profláknutého politického chameleona senátora J. Štětiny!

PŘÁNÍ OTCEM MYŠLENKY

Podle těchto politiků, ale jistě i podle značné části občanů, stoupenců pravicových stran, je totiž doba před rokem 1989 účelově označována jako doba zla, temna, totality, všeobecného pronásledování, týrání, žalářování, tedy dobou již zmíněné nesvobody a útlaku. Podle nich, prý v souladu s názory  většiny občanů (jak prosté je ohlupování-zvláště mladých  lidí!) se prý lidem vedlo špatně, některým i hůře, neměli co do úst, byli šikanováni či jinak ostrakizováni, ronily krokodýlí slzy, protože nemohli svobodně cestovat a poznávat a vychutnávat si tu pravou svobodu a demokracii o opěvovaném kapitalismu v Americe, Německu, Itálii, Francii atd. Neskonale trpěli, neboť museli povinně volit jedinou (rodnou!) stranu, která jim způsobovala tolik nelidské újmy! To všechno jako protiklad k dnešku, kdy žijeme  v rozvinutém kapitalismu, tedy k době, kde existuje demokratická, bohatá a prosperující společnost svobodných a šťastných občanů! Ctím jejich názor, jakkoliv s ním nesouhlasím, ale je to jejich právo!

JEN TELEGRAFICKY

Je pravda, že jisté negativní specifika té doby skutečně existovaly. Mezi jiným fakt, že někteří lidé nemohli studovat a získávat tak vzdělání podle svých představ. Je pravda, že nebylo možno běžně cestovat do všech, především západních či nesocialistických zemí a že ne všem bylo měřeno stejně. Režim nebyl ke všem stejně spravedlivý, přístup k informacím byl složitější, nebo informace byly nepřesné, neúplné a zkreslené. Svůj díl na té době nesou i represivní složky státní moci, tedy Sbor národní bezpečnosti, Stb, armáda a lidové milice. Je rovněž pravda, že někteří lidé byli sledováni, vězněni, ale i mučeni, případně i popravováni. Není třeba popírat skutečnosti, že těmto lidem byla odpírána svoboda a občanská práva. Ale objektivně viděno, byla to nepodstatná část občanů, kteří se stavěli režimu na odpor. Činit z toho obecné závěry, že národ, tj. lidé jako celek byli ponižováni a terorizováni a režimem neskonale trpěli a strádali, je výrazně irelevantní. Stejně tak je irelevantní tvrdit, že lid byl z režimu tak otupen,  že ani nebyl schopen vnímat, jak je režimi decimuje a zneužívá. (Poněkud vybočím: a jak je tomu dnes?) Je třeba si však položit otázku, proč to všechno bylo?

LID POTŘEBOVAL OBŽIVU

Každý soudný člověk, který pamatuje období po skončení II.SV musí vědět, v jakém stavu se republika nacházela. Národ a jeho vláda měli jedinou povinnost a sice,  postavit válkou zdevastovanou republiku zpět „na nohy“. Opravit, co bylo zničené, budovat nové, zajistit obživu obyvatelstva, ale také postarat se o ty, co válkou trpěli nejvíce, tedy raněné, s podlomeným zdravím přeživší koncentrační tábory, pozůstalé po padlých nebo těch, co ztratili vše.

Je samozřejmé, že prvořadý úkol byl zajistit občanům ve válkou zničené zemi dostatečnou obživu. Vedle pozvolné obnovy průmyslu bylo nutné obnovit zemědělskou produkci. Pro obnovu zemědělství bylo, bohužel, přistoupeno po vzoru sovětských kolchozů, což se projevilo v tzv. kolektivizaci a scelování polí. Pro pochopení těch, co tento způsob hospodaření neznají to znamená, že za účelem společného hospodaření  byly zakládány zemědělské družstva (JZD), soukromní zemědělci dobrovolně, ale mnohdy víceméně  nedobrovolně odevzdávali hospodářský dobytek do těchto družstev, u bohatých sedláků docházelo k násilnému odnětí nejen dobytka, ale i půdy, případně zemědělských strojů a zařízení. U drobných zemědělců pak docházelo k předávání jejich zemědělské půdy rovněž ke společnému hospodaření a za tímto účelem docházelo k rozorávání mezí jednotlivých malých políček, které se spojovaly ve velké lány. Tím vším byly sledovány lepší výsledky  a výnosy pro zabezpečení obživy obyvatelstva. Spolu s těmito pozitivními výsledky to však mělo i negativní následky. Na scelených lánech chyběly remízky, přirozené keřní útvary a různé porosty, což mělo negativní dopad především na ochranu fauny i flóry. Z pohledu občanů-zemědělců však to byl jednostranný protizákonný akt s morálními následky, neboť odebráním půdy nebyly jejich vlastníkům poskytnuty žádné finanční ani naturální náhrady (jiné pozemky).

Ačkoliv lze konstatovat, že toto nezákonné odejmutí půdy, zemědělských strojů a dobytka bylo  některými občany neseno velmi nelibě a s pocitem křivdy a bezpráví, situace se poměrně brzy uklidnila, neboť společné hospodaření po neúspěšných začátcích začalo nést svoje ovoce. Lidé začali uznávat výhody takového systému hospodaření a v sedmdesátých létech by už nikdo, snad až na výjimky, nechtěl hospodařit samostatně. Každodenní dřina na soukromém hospodářství od vidím do nevidím byla nahrazena nejen stroji a zařízeními, novými metodami práce a vyššími výnosy, ale také nepoměrně lehčí prací a více volného času na odpočinek.  Ano, mělo to své výhody i nevýhody, avšak stav odpovídal době.

ZEMĚDĚLSTVÍ DNES

V porovnání se současností, s otevřenou upřímností a pravdivým pohledem na stav dnešního (evropského)  zemědělství, tedy ve srovnání se stavem zemědělství v době komunistického režimu (byť ne všemi lidmi spravedlivě hodnocený), je nutné konstatovat, že stav českého zemědělství je žalostný, ne-li tragický. Kvalitní orná a jiná zemědělská půda je prodávána spekulantům s půdou na výstavbu super a hypermarketů, obytných lokalit, satelitních městeček, velkých fabrik, fotovoltaických elektráren a jiným nezemědělským účelům, chráněné oblasti, zvláště lesy jsou beztrestně (až na výjimky) devastovány motorkáři, automobilisty a jinými nezodpovědnými lidmi. Příroda tedy trpí mnohem více, než za období totality.

Chov jatečného dobytka a drůbeže je na úbytě, jsme zahlcováni masovými (ale nejen jimi) produkty z dovozu (nejen) ze zemí EU, tedy levnějších zemí, naši zemědělci končí s chovem a výrobou masa. Představíme-li si situaci, že by za těchto okolností dodnes existovali soukromní zemědělci v rozsahu z dob těsně poválečných, pak by armáda nezaměstnaných v České republice čítala o další desetitisíce nezaměstnaných navíc. A zde se nabízí jedna otázka:

Je-li mnohým dnešním, převážně pravicovým politikům doba komunistického režimu tolik proti srsti, proč po pádu totality, v rámci restitucí zemědělského majetku všechny „demokratické“ vlády neusilovaly k nápravě chyb a škod, způsobených v době nesvobody? Proč se nezasadily, aby byly bývalým vlastníkům vráceny nejen nemovitosti, ale také se nepožadovalo, aby se „scelené“ družstevní  lány rozparcelovaly zpátky, aby na nich mohli bývalí vlastníci dál hospodařit? Chtít po vlastnících, aby obdělávali svá políčka, měli své traktory, kombajny, nebo ty kravičky, o které přišli a se kterými kdysi dávno  svá políčka obdělávali?

Ano, doba se změnila a o nádenickou práci na svých políčkách a záhumencích už dnes téměř nikdo nemá zájem. Dnešní pravicovÍ politici vůbec nechtějí vidět, že se vytvořením společného hospodaření v rámci JZD lidem v práci v zemědělství evidentně ulehčilo, že výnosy byly vyšší s odpovídající kvalitou, ale především vidí to, že někteří kulaci a bohatí sedláci přišli o své majetky. Peníze, jako vždy až na prvním místě,  to byl a je hlavní motiv toho zpětného pohledu na hodnocení minulosti.

NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ VÝSLEDKY

Po válce zničené, v dříve (relativně) dobře průmyslově prosperující a  i jinak soběstačné zemi, bylo zapotřebí také, kromě zemědělství, budovat i průmysl, školství, zdravotnictví a jiné odvětví lidské činnosti. Nejen obnovou válkou zničených fabrik a průmyslových a jiných objektů, ale také objekty nové, které by republiku i nadále činili prosperující a perspektivní pro další léta. Ekonomika státu, jak jinak než  pod „rukovodstvom“ KSČ, zavedla plánované hospodářství po vzoru SSSR (dvou či pětiletky). Tento systém nebyl nejlepší, přesto od něj nebylo upuštěno. Časem se však projevila řada výhod tohoto centrálního plánování v podobě téměř plné zaměstnanosti, výstavby bytů, rozvoji energetického průmyslu (el.energie se i jako přebytek prodávaly do ciziny) stavěly se školy, školky, kulturní zařízení, nemocnice,  budovala se železniční a veřejná doprava, sportovní zařízení a pod. Zdárně se také rozvíjela technika a věda, díky které spatřilo světlo světa řada významných technických předmětů a zařízení, které tehdejší „komunistickou“ republiku proslavilo v celém světě (oční čočky, holografie, kinemaskop, Bruselský pavilon a řada jiných).

ÚHEL POHLEDU

Objektivně viděno a posuzováno, „období nesvobody“ mělo své pro a své proti, což lze konstatovat vždy o každém režimu či stavu společnosti. Politicky vzato, bylo toto období komunistického režimu nedemokratické, nicméně nebylo, jak někteří s nadsázkou poukazují, nelidské. Lze chápat, že lidé tímto režimem osobně postiženi (je to však nepodstatné procento všeho obyvatelstva) budou tuto dobu hodnotit jinou optikou, než lidé, kteří tímto obdobím prošly bez větší újmy. Lidé totiž z velké míry takřka nechápali negativní vedoucí úlohu KSČ v budování republiky, spíše ji brali jako nevyhnutnou životní  realitu. Což dokumentují i fakta, že řada dnešních politiků, kteří byli zapojeni do procesu komunistického režimu a kteří mu oddaně sloužili ,dnes oddaně a věrně slouží jiné modle, své modré či oranžové partaji. A ani se za to nestydí. Jedna málo frekventovaná a tedy málo známá skutečnost je, že jakkoliv negativně je hodnoceno období komunistického režimu, nelze přehlédnout fakt, že to bylo období (do r. 1989) budování republiky, lapidárně řečeno budování „socialismu“. Socialismus sice nebyl v ČR nikdy dobudován (díky sametové revoluci v r.1989), tím méně existoval účelově a záměrně frekventovaný komunismus. Nicméně nutno objektivně přiznat, že i tak toho bylo vybudováno nemálo.

Nastavením zrcadla období po roce 1989 do současnosti je obraz společnosti žalostný. Stalo se totiž obdobím nebývalého  ekonomického a hospodářského rozvratu, rozkrádání, tunelování, devastování, obdobím, ve kterém vzaly za své všechny mravní a charakterové hodnoty politiků a politických stran a pod jejich vlivem a záštitou mazaní podnikatelé, bankéři, kmotři a podobné „kapacity“,  které přivedly Českou republiku takřka na buben. Vše pod hlavičkou a praporem svobody a demokracie! Nemluvě o nevídaných  následcích v podobě nezaměstnanosti, bezdomovců, drog,  snížené bezpečnosti obyvatelstva, zvýšené kriminalitě, sociální a  zdravotní nejistotě a rozdílnosti v úrovni života mezi střední a nižší společenskou třídou a třídou super boháčů. Ani dnes nelze jednoznačně konstatovat, že dnešní kapitalistický režim naplňuje lidské ideály z období totality. Ani dnes nemůže řada občanů vyjet do světa, ačkoliv mu to „demokratický“ režim a svoboda usnadňuje. Jednak proto, že na to nemají finanční prostředky, ale třeba i proto, že jsou nezaměstnaní, bez stabilního příjmu. Za to mají dost starostí, jak uživit rodinu a uhradit životní náklady. Problémy a starosti, které občané za totality neměli a neznali. A bude hůře!

SUMARIZACE FAKTŮ

Shrnuto a podtrženo, svoboda a demokracie má u většiny občanů stejné dopady a následky, jako za komunistického režimu. Ta zbývající část občanů jsou ti, kteří žijí nad poměry díky výše zmíněným praktikám a jejím následkům. V konečné fázi srovnání  života před sametovou revolucí a po ní je ten, že lidé reflektují současný život jako stejný, jen pod jinými prapory a hesly , jinými stranami a jinými pány. Lidé na minulý režim nostalgicky vzpomínají proto, že měli především více jistoty. V práci, výdělku, bydlení, ochraně zdraví, života a své osobní bezpečnosti. Jistotu, že uživí sebe i svou rodinu! Což o dnešní době říci nelze!

Nelze tedy říci, že by únor 1948 byl nějak významný z pohledu meteorologického, že by dostatečná sněhová pokrývka  posílila vydatnost půdy s vlivem na úrodu, v každém případě byl únor zlomem ve vývoji Československa. Že se vývoj odebíral jiným směrem, než bychom si z dnešního pohledu přáli, je věc jedna, že politická situace v Evropě a ve světě byla v r. 1948 (po válečných událostech a útrapách) taková, jaká byla, je druhá věc. V žádném případě však další poúnorový vývoj společnosti nebyl takový, abychom jej mohli všeobecně nazývat či srovnávat s obdobím temna, útisku, nesvobody, natož jak někteří jedinci jsou schopni komunistický režim srovnávat s fašismem. To, že některé ojedinělé případy měly takový charakter neznamená, že takový byl celý režim a společnost. Extrémních případů je možné zaznamenat i v současné době. Takto uvažující lidé by zřejmě potřebovali prožít fašismus se všemi svými důsledky na vlastní kůži. Pak by snad i byli schopni rozeznat rozdíl, co znamená fašismus a komunistický režim. A také že by zjistili, že všechno zlé je pro něco dobré!  O tom mohou nejlépe vyprávět právě ti, co minulý režim nejvíce kritizují!

1. 16. února 2011                                                                                                       Jiří  B a ť a