Podobnost čistě náhodná?

Přemýšlel jsem o tom, proč tolik lidí dalo veřejně najevo svůj obdiv k Václavu Havlovi. Zvláště, když se nijak jinak nevenek po dlouhá léta neprojevili ani s dobými, ani špatnými kroky V.Havla a že jich bylo dost. Dospěl jsem k závěru, že důvod je v médiích,v jejich citové masáži poněkud otupělých obyčejných lidí. Podařilo se. Ovšem má to i jiné aspekty.

Velkolepé, pompézní a nesmírně drahé rozloučení s představitelem „pravdy a lásky“ skončilo. Bůh mu buď milostiv, dalo by se nakonec říci.Vzácní i jiní smuteční hosté se rozešli či rozjeli do svých domovů,  dny bolesti a žalu pomalu odcházejí, dnové se stávají dny všedními.  Rotačky budou zase tisknout a odvíjet standardní tématiku všedních dnů o politické nepolitice, o vládě, která už nemá důvěru, o rozpočtu, krizi, „bezvýsledném“ boji proti korupci, o rozkolísané EU, o eurozóně atd.

Kolem úmrtí Václava Havla, kromě „impozantních“ mediálních informací a citových masáží kolem jeho úmrtí i pohřbu samotného, se vyskytly také články, blogy a komentáře, které prý zneuctívají památku zesnulého. Pominu-li některé diskusní příspěvky k  článkům na webových stránkách s námětem úmrtí exprezidenta Václava Havla, byly některé mnohdy opravdu s velkou dávkou pepře, někdy i vulgarity, jiné články přesto, že se některým značně zajídaly, byly však vedeny slušně a pravdivě a otevřeně poodhalovaly nitro života V.H. tak, jak plynul jeho život.

Václav Havel vstoupil do povědomí široké veřejnosti hlavně svou účastí na mítincích OF, potažmo  17. listopadem 1989. Do té doby byl znám poměrně malému okruhu lidí. Někteří, kteří jej znali (znají) již dříve, resp. od počátku jeho vstupu na literárně-politickou dráhu, mohou (nebo by mohli) ledaco o jeho životě říci, neboť byli v jeho blízkosti, stýkali se s ním a mnohdy s ním i tvořili, ale také  s ním třeba sdíleli nevábné prostory věznic. K úmrtí V. Havla se vyjádřili velmi stručně a jak jinak, s velkou poklonou a úctou.

Vedle mnohačetných vyjádření pocty V. Havlovi z řad veřejnosti (u politiků je to povinnost) se k němu vyslovili také lidé, jeho bývalí spolupracovníci, spoluvězni a  přátelé. Někteří z nich se s ním svezli v době, kdy V. Havel vystoupil ze stínu a stoupali  s jeho popularitou, byť na rozličných postech, do sfér veřejně činných, včetně politických. Ale současně řada z nich zůstala v pozadí, zapomenuta, odepsána. Ti také ví o V. Havlovi své, resp. ví to, co by o něm veřejnost také znát či vědět měla. Proto byla snaha tyto memoáry zveřejnit, k nelibosti jiných.

Drtivá většina občanů však nemá tušení o Havlově předlistopadovém životě kromě základních faktů, že byl „vězněm svědomí“, disident, chartista, spisovatel a dramaturg. Nechci a ani to nemám v úmyslu šířit zde fakta, vztahující se k V. Havlovi a jeho velmi problematických, kritiky a odsouzení hodných činech před, ale i po listopadu 1989. Z neznalosti jistých faktů však pramení také ta masová, tisícehlavá účast či kondolenční a pietní spoluúčast neinformovaných lidí na Havlových pohřebních ceremoniích a pohřbu samotném, neboť Havla jako světce uznávají facto od listopadové revoluce a jeho dalšího účinkování v letech následujících. Pro ně je to člověk, který se spolu s ostatními zasloužil o pád totality, o restauraci svobody, demokracie, pravdy a lásky proslavil republiku v zahraničí, člověk, který se zasloužil o odchod sovětských vojsk, ale také o vstupu ČR do NATO, rozdělení republiky a dalších kroků, které jej měly proslavit.

Tuto krátkozrakost a neinformovanost (nevědomost) nelze dávat veřejnosti za vinu, protože upřímně řečeno, mohli či mohou znát jen tolik, kolik se jim o V.H. informací dostane či dostalo. A popravdě řečeno,  těch málo známých faktů a skutečností se na veřejnost dostalo jen velmi poskrovnu. Také proč, vždyť V. Havlovi začala vycházet hvězda první velikosti a nebyl důvod (ze strany v tu dobu exponovaných lidí) tuto skutečnost jakkoliv rušit šumem (ve skutečnosti hromy a blesky) nějakých Jobových zvěstí (ve skutečnosti faktů) z jeho předlistopadové minulosti. U toho také zůstalo, hvězda V.Havla intenzivně svítila až do posledních dnů prezidentování. Tolik velmi stručně k V.Havlovi.

Nicméně, vtírá se otázka jistého podobenství, byť ve zcela opačné polarizaci. Zatímco u Václava Havla je jeho obecně osobnost hodnocena (až přehnaně) pozitivně, pak srovnám-li hodnocení jistých lidí (bojovníků proti komunismu, lidí z III.odboje a dnešních horlivých antikomunistů – někteří  z nich bývalí komunisté)  dobu, v níž V.Havel rovněž (poněkud zvláštním způsobem) žil, tedy dobu totalitní vlády komunistů, je toto hodnocení paušálně vydáváno za jednoznačně negativní. Budiž, zůstaňme u toho, ale zeptejme se, zda je to objektivně vzato pravda. Myslím tím jeden a druhý příklad, tedy zda je skutečně Václav Havel tak výjimečný  a bezchybný, jak se nám jej media a řada zainteresovaných lidí snaží vypodobnit a zda stejně tak jednoznačně negativní bylo období totality. Myslím si, že ani v prvním, ani druhém případě tomu tak není, obě strany mají jistá pozitiva. Ale to se již nesděluje, protože by tím utrpěla pozitivní impozantnost osobního hodnocení na straně jedné, na straně druhé naopak by se tím připustila i pozitiva, které se v totalitě eventuálně nacházely.

Toto zcela záměrné zkreslování tu osobnosti, tu jistého (byť nechvalně proslulého) období, bylo v obou případech  dílem „partyzánsky“ vedeného způsobu neseriozní demagogické informační blokády z čehož vyplynulo, že pokud jde o Havla, pak je vše výlučně pozitivní, pokud jde o totalitní komunistický režim, pak zásadně všechno negativní. Jedno i druhé povrchní, ale zato účelové hodnocení splnilo či plní svůj účel. Že to postrádá objektivitu (o pravdě ani nemluvím), není třeba zdůrazňovat. Smutné na tom všem je, že jestliže se kdokoliv vysloví či vyjádří jinak, než je s nadsázkou protokolem (o V. Havlovi) dáno, je vydán v nemilost. Jinými slovy, pokud někdo řekne něco, co není v tomto duchu či smyslu, je (neprávem) odsouzen k nemilosti jako šiřitel nepravd, nechutných pomluv, lží a mnohých jiných invektivních přívlastků, jen aby byla ochráněna Havlova čest, velikost, osobnost a jeho významnost. V opačném případě, zmíní-li někdo jistá pozitiva nebo plusy na komunistickém totalitním režimu, je automaticky považován za nebezpečného komunistu, bolševika, stalinistu apod.

Lze tedy konstatovat, že glorifikace a nekritické vynášení osobnosti V. Havla je či bylé předčasné, nekompetentní a značně přehnané. O významu života osobností, jako byl V. Havel ( a před ním mnoho dalších), by měli rozhodovat fundovaní historici, vycházeje ze všech faktů a skutečností, životní mozaiky hodnocené osoby, aby objektivně zpracovali a posléze i objektivně vyhodnotili jeho význam pro společnost. Stojí za připomenutí doby (ještě dnes mnohým v živé paměti), kdy se na jisté osoby chrlily podobné superlativy, přehnané mýty, glorifikovali se jejich osobnosti, zveličovali se jejich zásluhy a jiné vlastnosti, aby po nich po létech „neštěkl ani pes“, např. Stalin, Gottwald, ale svým způsobem (ne zcela oprávněně) i Svoboda. Avšak i v těchto případech dostala objektivita na frak, neboť jakkoliv učinili mnoho špatného, učinili také něco  dobrého.

Jen historická faktografie je schopna předložit skutečné a objektivní důkazy o tom, jaký ten který „hrdina“ skutečným hrdinou byl, zda si tu glorifikaci zasloužil, nebo ne. Někteří naši současní, „(ne)odborníci“ na takové hodnocení nečekali, sami „fundovaně“ ocenili význam Václava Havla jak uznali za vhodné  a již dnes  postavili V. Havlovi nebetyčný piedestal. Čas a historie ukáže, z jak kvalitního materiálu! Konec konců, od současné morálně devastované vlády a politického establishmentu se ani  nic jiného nedá očekávat!

Z uvedeného vyplývá, že jistým kruhům vyhovuje stávající (ne)informovanost občanů, nechávají je pokrytecky a vědomě žít v iluzích o velikosti a významu Václava  Havla. Tak jak je z jejich pohledu potřeba jednobarevně, výhradně kladně, posuzovat osobnost zemřelého Václava Havla, tak je potřeba jednobarevně negativně posuzovat období totality a komunistického režimu. Škoda, je to kontraproduktivní k samotnému Havlově tolik proslavenému rčení: Pravda a láska zvítězí! Dnes o něm samotném  totiž zvítězila neúplná pravda  s patřičným nádechem lži.

(PS: Důrazně poznamenávám, že tento článek nemá být obhajobou doby komunistické totality, stejně jako není haněním nebo pomlouváním Václava Havla, ale jde mi o připomenutí nutnosti objektivního a pravdivého sdělování fakt a skutečností jak o jedné, tak i druhé straně uvedených příkladů. Proto v tom nehledejte jiné, než tyto důvody. Děkuji.)

25. prosince 2011                                                                                                  Jiří  B a ť a