Život na malém městě bývá vždy úchvatný.Ten klid, ta pohoda, ta melancholie vztahů přímo vybízejících k hlubšímu prozkoumání tohoto endemického způsobu bytí.Zvláště pak tady, v onom jedinečném geomorfologickém útvaru západu Sudet, lese kanců.
Ta strohost a jednoduchost funkcionalisticky orientovaného složení této pospolné společnosti je fascinující.Tři lékaři, jedna zubařka, jeden zpravodaj, jeden supermarket, pár obchůdků a hospod, dvě kašny, čtyři náměstí, sbor dobrovolných hasičů, myslivci, včelaři, zahrádkáři, jedna škola, jeden úřad a to vše minimalistické a skloubené v jeden harmonický celek, podporovaný místní informační službou, drbnami, v čele se zastupiteli zahrnující podnikatele, živnostníky, honorace, nižší i vyšší šlechtu, plebejce a mne.
Rád pozoruji toto poklidné plynutí řeky rozervané meandry názorů, postojů, nepsaných pravidel a tolerujících antagonismů.A přesto není úplně snadné se v takto hybridní skulptuře poloměsta a polovsi docela vyznat.Pěšinky míjejí silnice, domečky domy, psi kočky, nezadaní zadané a naopak, kámen cihlu, šumná místa hlučné dvory.
Ono není těžké orientovat se ve spleti těch uliček, ale umět číst mezi jejími řádky.
Narozdíl od velkoměsta, které bývá většinou rozděleno od ghet po satelity, totiž kouzlo malé obce spočívá právě v její nejednoznačnosti členění jednotlivých částí.Na periferiích žijí stejně tak dobře bohatí a významní, jako v centru chudí a nevýznamní, stejně tak dobře v privátních vilkách, jako ve skromných bytech a stejně tak dobře jako ti ostatní, nacházející se někde mezi nimi.Naučit se je pak rozlišovat, jest dosti složitou záležitostí, vyžadující určitou schopnost vnitřního kartografického umění diagnostiky zdánlivě nelogického spletence.Já osobně považuji tuto schopnost za součást fondu národního majetku a kulturního dědictví.
A VY, vy „vysokopodlažní světští“ , neohrnujte nad námi nos.Možná neznáme nejnovější trendy s plochou dráhou letu, ani širokopásmové spektrum nabídek a poptávek, ale tak, jak nám „hrouda nohy víže“, alespoň víme, kam patříme.
