Osvald (část druhá)

Osvald se nejdříve zamiloval do appaloosy Jarunky a i když byla mnohem větší než on, napsal jí báseň… 

Dřív než skončí noc

vrátím se naposledy

do krajin tvých očí,

do souhvězdí Andromedy,

abych až vstanu

ještě nahý a bosý

poznal tě skrytou

v lesku ranní rosy

lehnu si do trávy

jak padlý kříž

a budu ti šeptat

co dávno už víš,

že kdybych snad víckrát

neměl slyšet tvůj smích,

zemřel bych žalem,

navěky ztich.

Když si to Jarunka přečetla, tak k němu tak zahořela, že si nemohla pomoci a netrvalo dlouho a zašila ho do svého pelíšku. Osvald byl šťastný a už věděl že na velikosti nezáleží.

Pořád ale hledal v čem to je, četl Freuda, Kanta, Nietzscheho, Jesenina, Korán i Bibli, poslouchal Jettro Tull  a Moravanku a pak na to přišel…

Chodím ke skořicově

hnědý řece

a dívám se na kopec,

co je z jedný strany

oblouk

a z druhý lichoběžník.

Chodím ke skořicově

hnědý řece

a sedím a přemýšlím

pod suchým stromem,

který už sto let

medituje o věčnosti,

ale ještě na nic nepřišel.