Nemůžu spát

Zase nemůžu spát, venku prší a mě bolí pravá ruka a nějak mě znervózňuje to bubnování deště na okno…TZ se tři měsíce neozval a já se úplně složila… už nebyl nikdo kdo by mi pomáhal… teď v tom lítá taky… nakazila jsem ho

Po ránu mě vytočily děti tedy skoro v poledne a prášek nestačil zabrat vůbec… prostě děs… před chvilkou zase pršelo a já už jsem po obchůzce bytu… kdy jsem donutila děti převléci se… ustlala jsem a rozdala jsem snídani a vzala si prášek a snědla oplatku a vypila kofolu… jsem zpět v posteli a musela jsem přilepit boční lištu… což mě právě rozčílilo že ten stůl přežil moje dětství a oni mi ho zničí ani ne po dvou týdnech co je v obýváku… dostala jsem ho od otce když jsem šla do první třídy… to ještě nic nevyčítal

Přiznávám že mě to trochu unavilo… začínám se více hýbat až kolem té čtvrté odpoledne… do té doby jsem jak zombie po bytě… já kdysi byla plná energie aktivní a pořád něco dělala ale to mě přivedlo až do tohoto stavu bohužel

Tak tu nečekaně byla přítelova ségra a nechala mi tu na hlídání malého Matěje takže mám po klidu… tomu budou dva a mému tři za pár týdnů… na chvilku jsem usnula a teď mě ze spaní vytrhl pláč malého Matěje

Jen teď přemýšlím zda tu mám zůstat ležet a nebo jít do postele… přemýšlím nad tím jak moc je deprese přenosnou nemocí… děsí mě šíleně ta představa prázdna… jsem už tak poznamenána okolím rodiny… že když se jediná věc změní a nebo prodlouží že mě to znejistí začnu panikařit a křičet a pohltí mě vztek

Blbé je že nevím co cítím a co sama chci… jediné co vím je určitě že teď jsem zmatená a sama nevím co chci a co vlastně k polovičce cítím… jak kdybych momentálně žádné city neměla krom vzteku hněvu a křičení na všechny kolem sebe

Je to jako bych byla ve veliké umývárně s nakloněnou rovinou… chci jít pryč drápu se ven ale nejde to… všechno to hrozně klouže… chce se mi křičet ale ani tohle nejde… jsem zoufalá

V pondělí jede polovička pracovně mimo město na fotbal, bude točit osmihodinový záznam… buď budu sama doma s dětmi a nebo ho tam povezu… je mi jasné jak to dopadne i když se mi tam nechce… pojedu protože se budu tak hrozně bát že to doma sama nezvládnu… že se donutím i řídit… proč se tak bojím ? proč vzniká strach panika a ten děs a stres ?

Už jsem od osmi vzhůru a dokonce jsem vypravila rodinku na fotbal jedou teďka v devět vlakem od nás… už ani neslyším na to že můžu řídit a to jsem to vždycky milovala… já přišla o vše co mě kdysi bavilo… jen si neumím představit jak začnu pracovat když se nedokážu dlouho soustředit a stačí zvýšit hlas a jsem v háji a utíkám a křičím… čas ten mi nijak nepomáhá… když jsem devět let doma a z toho rok a půl nemocná a nemůžu to porazit… spíš se pořád více topím

Dala jsem prádlo do pračky, trochu poklidila, chtěla jsem něco uvařit ale nemůžu se k tomu přinutit… jdu do postele… padají mi víčka ale nemůžu usnout

Po stěnách běhají podivné obrazy… vlny a čtverce… děsí mě to… chci utéct ale nemůžu, jsem přikurtovaná k posteli, pořád křičím: „Já nechci být přikurtovaná, já nechci být přikurtovaná !!!“ ale nikdo mě neslyší…

Ráno volal otec chce abych přijela z úterka na středu a já už mám po náladě a jsem celá nervózní a nechci tam vůbec jet… začala mě pobolívat hlava… takovéhle překvapení nemiluji… kocour mě poškrábal… a ne málo až do krve… oběd není hotový a dostat malého z plen do slipů je těžší než přeprat obra…pouze za nestardatní odměnu se to povedlo

Vím co otec chce… zbavit se paprik rajčat a okurek protože jich má moc a nestačí to jíst… ale mě se nechce… už slyším otce jak by mi řekl že si za to mohu sama… že mi říkal že s polovičkou budu mít život na hovno, že to hned věděl a že jsem debil když mám tři děti… že si za následky mohu sama když jsem nezodpovědná

Není na co se těšit… já už nikdy nemám šanci poznat nic hezkého… to je pouze holá skutečnost… kterou už nic nezmění ani tisíce antidepresiv… jediné co dokážu je všem kazit pouze život nic více

Můj život žádná hitparáda není… polovička se za mě stydí… ven mě bere jen když mě potřebuje… jinak mě nechává doma…skoro s ničím krom dětí nepomáhá… a to aspoň skončilo vymetání fotbalů domácích i venkovních každý týden kam jsem ho vozila i s dětmi…a krom pěkného počátku znám i horší fázi a pak fázi i bití… a děti ho nikdy moc nebavily… bylo to hlavně na mě… ale díky té depresi pochopil že se musí alespoň na pár procent zapojit ale to už bylo trochu pozdě když mu to došlo

Jsem z toho hrozně moc unavená i do obchodu mě na velký nákup doprovází… a když už mě nechá jít sám na nákup tak mi pro jistotu vrazí nejstarší dceru… protože má jistotu že mu vše vyzvoní… takže se sama nikam nezdejchnu a ani už nemám snahu se o to pokoušet… protože svobodu nikdy nezískám… přes den mě hlídá tchýně a tchán… a když náhodou chci někam jít tak mě nejdřív vyslechne a pak pustí… ale děti mi raději dá sebou taky… takže já se sama odsud nehnu ani na krok a když náhodou uteču… tak mě kontroluje po mobilu… jestli jsem na daném místě kam jsem řekla že jdu… to časem rezignuješ

Nemám s kým jít ven.. mojí jedinou náplní dne je hlídání dětí… vždycky jsem je měla všude sebou… vlastně skoro neznám co jít někam sama bez nich… popravdě pořád je mám za sebou a když se náhodou zbavím dětí tak mi dělá doprovod polovička aby mě měla pod kontrolou… takže to už je lepší být doma a nikam nechodit… a když se mi náhodou jednou za měsíc dva povede na hodinu jít někam sama předchází tomu kontrola vhodného oblečení a po návratu výslech… to mi za to fakt nestojí

***

Tak už se mi povedlo nakrmit zvířata, vykoupat děti připravit pokojík na spaní a dát nádobí do myčky a zamést podlahu a teď už jen vyndat prádlo ze sušičky až se trochu protočí… už je mi konečně trochu líp… ale oči jsou pořád citlivé na světlo

Nacpala jsem do sebe nanuka a pět meruněk a oplatku a samozřejmě prášek…

Nemůžu spát…