Krátká nedělní modlitba - algos

Neznám žádného muže, který by se dobrovolně a opakovaně nechal nakopat do rozkroku, protože zkrátka po takové bolesti ani již napodruhé prostě netouží, ale znám mnoho žen, které, byť jak často tvrdí, že není větší bolesti než 

porodní, tuto bolest sami dobrovolně a opakovaně podstupují. Někdo z nás je tady buď šílený, nebo odvážnější, ale aby přišlo na svět něco nového, tak se trpět prostě musí. I Ježíš musel trpět, aby nás svou bolestí vykoupil.

  Nehodlám se dohadovat, která bolest je větší, koneckonců každý máme ten svůj práh bolesti posazený jinak, ten příklad berme spíše s humorem, ale faktem je, že bolesti bychom si měli vážit, neboť každá bolest nás upozorňuje na to, že něco není v pořádku. Ať už něco v těle, či na duši. Dokud nás nebolí zuby, nevnímáme ani, že vlastně nějaké zuby máme a dokud nás netíží něco, jak se říká na duši, nedokážeme odhadnout, zda se v našem nitru, třeba v našem svědomí, neděje zrovna něco nesprávného.
  Modlím se proto a „děkuji za bolest, jež učí mne se tázat“ jak zpíval Karel Kryl. Možná bychom měli více a častěji trpět, abychom si uvědomili, jak krátký je život na to, abychom způsobovali bolest sobě i druhým, abychom si více vážili toho co máme a abychom si uvědomili, že všechny ty malichernosti, pro které se tak často trápíme a pro které tak často trpíme, jsou opravdu jen malichernostmi a nemá cenu se za ně prát.

  Vždy bude platit prosté pravidlo. Buďme na sebe hodní, na sebe i na ty druhý, buďme hodní na svoje tělo i na duši a uvidíte, že se nám všem bude dýchat lépe a že bez bolesti to sice leckdy nejde, ale čím méně té bolesti bude, tím ten svět a život bude pro nás hezčí, lepší a snesitelnější.

Amen.