Obchodní dům, celkem šedivá funkcionalistická budova. V přízemí veřejné záchodky, úzká ulička s obrovskou šipkou na stěně. “Kolik?” ptám se postarší paní s výrazně namalovaným obočím a obtáhlými linkami kolem celých očí. “Pět!” zvedne ke mně pohled od fádně špinavého bílého stolku s misečkou na drobné. Omluvně se usměju, když s námahou odpočítávám jednokoruny.
Při splachování se voda ztrácí. Nevím proč, nevím kam. Vytváří vír. Vír víry ve víru.
Ta samá voda mi smáčí ruce a zrak dopadá na poličku pod zrcadlem.
Pod mým bledým odrazem klidně medituje Buddha. Vedle něj panna Maria kojí Ježíška.
Kousek dál Sri Chinmoy vykládá na papírku o velikosti vizitky v jedné větě podstatu veškerenstva.
Na protější zdi se odchlipuje reklama na šminky, volejte Avon.
“Kdo to sem dal? Ty citáty a sošky…” ptám se paní.
Zakoktá se: “To moje vedoucí. Já bych to vyházela, však to sem nepatří. Přišla jedna paní a modlila se před tím obrázkem. Ona byla asi nějaká divná, myslela si, že je v kostele…”
Rázným gestem ji přerušuji: “Poděkujte jí. Té své vedoucí…”
Paní zírá. Hodnou chvíli. Pak rozkvete:
“Já jí koupila tašku. S obrázkem Buddhy. Podívejte…” vytahuje z peněženky zelenou cenovku s nápisem Madal Bal, sloupnutou ještě s kouskem obalu.
Spěchám. Musím odejít, tisknu jí ruku. Nelžu. Mám radost.
Z ostrých hran studených žulových schodů na mne dýchnou její mizející nadšená slova:
“... a líbila se Vám ta taška?”
