Postoj "všechno je v pořádku tak, jak to je, všechno je dokonalé a zapadá do sebe, já do toho nemám právo zasahovat, to právo má jen vyšší instance (Osud, Bůh, Život, vláda atd.)" je fatalismus. Bohužel si myslím, že pokud tento postoj aplikujeme v každé situaci, je to zříkání se zodpovědnosti a její přehazování na onu vyšší instanci. A to je velmi nebezpečné.
Pokud vidím, že se podle mě děje něco, co není správné, mám právo se proti tomu ozvat. V rámci svých možností a plně eticky. Pokud nenacházím způsob, jak to udělat, tak to v tuto chvíli asi není možné a pak je to v pořádku. Vím moc dobře i z vlastní zkušenosti, jak může dogmatismus a slepá víra člověku velmi bolestně ublížit. A nejen jednomu, o tom jsme se přesvědčili už mnohokrát v historii. Proto vím, že pokud to budeme mlčky tolerovat, bude se to stále a stále opakovat.
Jsem velmi niterně a silně věřící člověk. Boha jsem bez uzardění schopna nazvat Hospodinem, Alláhem, Absolutnem, Vědomím, Nekonečnem, Jednotou, Prázdnotou i Brahma, Osud, Život, Lidskost, Láska, Vesmír atd. A právě proto taky vím, že zodpovědnost za svá rozhodnutí a za osud nás všech máme plně v našich rukou.
Já vládnu dobře jazykem a vnímám věci jinak, než jsou lidé zvyklí. Je to dar. Obrovský. A já ho využívám v každém okamžiku. Fotím, píšu, mluvím s lidmi, komunikuju i dotykem, pohledem, úsměvem, prostě jakýmkoliv dostupným a nenásilným prostředkem. Jednoduše vyjadřuju se (i když často neuměle, bohužel i trochu zbrkle a někdy hlavou proti zdi). Tady i jinde. To je moje rozhodnutí převzít za svůj život zodpovědnost. Inspirovat lidi, aby byli schopní zapojit jak cit, tak rozum. Protože samotné cítění bez rozumu nás vede do závislosti, ovládání, fanatismu, zbytečného obětování, agrese, násilí... prostě něco cítíme, ale nedokážeme si s tím poradit, nedokážeme si rozumně vymezit, co je správné a co ne. Ani jeden extrém není v pořádku, rozum bez citu ani cit bez rozumu. Snažím se lidi podnítit k tomu, aby byli schopní nahlížet věci z různých stran a nevidět jen tu svou omezenou realitu. Prostě... aby sami v sobě i v ostatních (ať už jsou jakéhokoliv vyznání a žijí kdekoliv na Zemi) viděli stejné starosti i radosti, stejné pocity i touhy, tedy stejné lidství, stejného Boha...
