Štěpánská vycházka

Šedivé sny o rozednění, těsně pod víčky, kde řasy pevně zamykají spánek. V nich zrodila se touha po sychravém zimním vánku, po cestě za tajemstvím.

Tehdy, kdy špičky bot rozrážely první krystalky letošního sněhu a zmrzlé mrtvé listí se chvělo nadšením, že na jaře zase zrodí nový život, tehdy lesní ticho prostoupilo mé útroby a mlha zahalila můj zrak. Já smála se v šumění stromů a žila v plazících se kořenech. Mé stopy šly jen jedním směrem, i když vracela jsem se zpět. Tlukot srdce mi vykreslil čáru života, po které jak po tenké niti jsem se brodila blátem. A sněhové vločky chladily mou rozpálenou duši, když jsem vložila ruku do dlaně svého milého a on ji stiskl a vedl mne bezpečně až do nenávratna.