SouVítr

Nebyla jsem doma, když přišel vítr. Ale on nebyl sám. Přivedl si souputníka s korunou na čele a s rozedranýma nohama.

Byli dva a přesto se prsty

nedotýkali, nehledali.

Vítr se zvonivě zamyslel

a souputník si ustlal na podlaze.

Nechtěl prý rušit mou siestu.

Tak jsem jim šla do supermarketu

koupit krabici co nejlevnějšího vína.

Ztřískala jsem se nakonec já.

Bylo mi s nimi moc smutno,

tak jsem se prostě odstěhovala.

Od té doby mi vítr běhá v hlavě,

souputník mne občas míjí

a s úctou mi pokyne.

Takže jsem vlastně

o nic nepřišla.

Autor: Jindřiška Vlčková | pondělí 2.2.2015 6:00 | karma článku: 3,73 | přečteno: 111x