Než se miminko narodí, je čistou bytostí. Nemá osobnost, nemá přesvědčení, pojetí světa, názory, nehodnotí, co je dobře a co špatně. Je jako prázdná nádoba, skrz kterou volně proudí vjemy. Vnímá je, plně prožívá, ale nepojmenovává. Když přijde emoce, nechá se jí plně prostoupit a stane se touto emocí. Prožije ji a ona zase sama odplyne. Ať už to byla emoce “jen tak”, tedy bez jakékoliv zevní příčiny, nebo třeba nepříjemný pocit z toho, že jej někdo “tam venku” nešetrně dloubl do žeber či píchl jehlou při vyšetření. Zkouší různé pohyby, testuje, ale neříká si: tohle můžu, tohle už ne. Nehodnotí.
Tedy v tomto smyslu něco jako samostatná, individuální bytost jménem miminko vůbec neexistuje. Je součástí celku, vědomím plně rozprostřeno do celé jeho šíře.
A pak přijde šok. Vytržení průsvitně čisté bytosti z náruče nekonečna, jeho násilné omezení, oddělení, vyhnání z ráje. Porod. Tehdy vznikne první samostatná myšlenka: “Existuji!” Miminko je vrženo do světa ostatních, jeho vnímání je uzavřeno do hranic jeho individuální bytosti, najednou vzniká propastný rozdíl mezi světem uvnitř něj a světem venku. A vzniká první a naprosto zásadní konflikt, který je příčinou, kořenem všeho lidského utrpení. Ale také kořenem lidského života, který by bez toho vůbec nebylo možno prožít. A tohle rozštěpení je zároveň počáteční bod toho, čemu se v akutní fázi nezvládnutí konfliktu, říká medicínsky schizofrenie. Dispozice pro tuto “nemoc” má tedy každý člověk už ze své podsaty. Prostě jen proto, že je člověk. Propuknutí toho, díky čemu Vám psychiatr přidělí nálepku schizofrenika, je prostě stav, kdy se Vaše vědomí opět rozšířilo, člověk začal vnímat vše zase jako dítě, ale jeho individualita se s tím prozatím neumí vyrovnat a nedokáže se při tomto neosobním, neohraničeném vnímání nadále projevovat jako dřív. A schizofrenik bojuje. Tvrdě, někdy téměř beznadějně, ale postupuje k plné integraci v celistvou lidskou bytost. V jistém smyslu je tedy propuknutí schizofrenie darem, i když pro samotného schizofrenika je neskutečným utrpením. To, k čemu se většina lidí propracovává postupně někdy i celý život, je schizofrenik schopen absolvovat třeba i za pár let, někdy jen za 3 měsíce. Ale stejně tak jako kterýkoliv člověk, i schizofrenik se může dostat do situace, kdy už nevidí žádnou naději, žádné východisko a svůj boj se životem vzdá. Proto jsme lidé, jsme společenství, ne pouze jednotlivci. Proto, abychom si navzájem pomáhali a společně se učili naše životy plně prožívat.
