Prostřih

Plameny  se zakously   do chutného a mladého sousta.   Rozhodly se připravit zahradu   o  decentní přítmí ve stínu   plazících se větviček.  

Nikdo však nechtěl přikládat.  

Hromady suchých větví  

si žily vlastním,  

nevázaným životem.  

Vzala jsem pružný mladý výhonek  

a  jeho sotva rašící nazelenalé lístky  

nemilosrdně obětovala.  

Byly rády. Oheň vesele  

zasyčel a oděl je do  

smutečního šatu.  

Pak jim, oběma dohromady,  

nabídl tenký zlatý sluneční kroužek,  

který s radostí přijali.  

A byla slavná...  

A jestli neumřeli...  

… dodnes.