Pohodové boty

Bota, ta má taky jméno, moje nebo tvoje, beze jména bylo temno, nevěděl jsi, kdo je.   Jméno přiřkla botě druhá, chtěla mít už jasno, i to pro ni byla vzpruha, vždy hledala krásno.

Jedna bota hledá druhou,

míjí se a míjí,

druhá první je zas vzpruhou,

milují a žijí.

Boty, boty do roboty,

práce přece šlechtí,

nestyďte se za novoty,

hříchem je nic nechtít.

Stopy v hlíně a pak v poušti,

i trním se stezka vine,

hřích se hned tak neodpouští,

jsou stejné a přitom jiné.

Kam ty boty vlastně kráčí?

Co je žene stále vpřed?

Přes trní a přes bodláčí?

Nutí díry nevidět?

Je to Láska, stále věrná,

bez podmínek, bez viny,

už jen bílá, taky černá,

a paleta s dalšími.