Lék na duši

Kdo mne přesvědčil, že se mám sama sebe bát? Nejspíš jen já sama. Tak se mi to zdálo docela hloupé. Je mi to k něčemu? Přestala jsem se třást jak ratlík a rozervala hruď. Teplá, temně rudá krev vyvrhla všechny pochyby a vytvořila ze mne bezkrevnou schránku. Čím ji naplním? Můžu si vybrat? Který život vdechnu do potemnělých buněk? Čím naprogramuju čipy, které implantuju pod kůži? Který lék rozpustím ve sklenici a nechám jej ovládnout všechny neurony? Kdo jsem, že si můžu nechat diktovat, co mám cítit?

Přestaňte mne považovat za nesvéprávnou. Přestaňte mne stále tak úpěnlivě chránit. Před kým vlastně? Nejspíš před vámi samými. Tvrdíte stále, že vás neznám, že vůbec nevím, že chcete jen mé dobro. A že je to právě hluboká láska, která vás nutí mi zakazovat vám věnovat své srdce. Prý bych jednou litovala. Snad brzy. Prý si neumím představit ty konce. Prý nejsem způsobilá na to, abych domyslela všechny důsledky a mohla se sama rozhodnout, jestli tohle chci podstoupit či ne. A je to tedy láska, ze které takto jednáte? Nebo pouhé sobectví? Neochota přiznat mi vlastní srdce a rozum? Není to snad pouhá fikce o tom, že víte, co chci a co ne? A že máte právo mi bránit se zničit, pokud o to stojím?

Nejste na to zvyklí. Na lidi, kteří tolik chtějí cítit, že každý okamžik je pro ně zásadní a tedy každý, kdy jsou donuceni potlačit své city, je pro ně holým utrpením. Ale víte, kolik nás je? Myslíte, že nevíme, co v sobě nosíme? Že necítíme lásku ke každé vteřině, i když je naše situace sebeabsurdnější? Že nedokážeme opravdově žít jen proto, že nám tvrdíte, že to vůbec není možné? Myslíte si, že vám uvěříme? Ne, ani na chvíli. Nikdy.

Nechte mne prožívat své sny. Nechte mne rozdávat vám sama sebe proto, že to tak chci, i když moc dobře vím, že riskuju vše. Je mi jedno, co si o sobě sami myslíte nebo co si o vás myslí okolí. Já na vás nevidím nic špatného, i když třeba ubližujete sobě nebo okolí. To neznamená, že to schvaluju, to ani náhodou a vždy vám to od plic řeknu. Ale znamená to, že vás dokážu milovat takové, jací jste bez ohledu na to, jak urputně se mi snažíte dokázat, že už jen pouhou svou přítomností tady na světě mi neskutečně ubližujete. Dovolte mi přiblížit se a držet vás za ruku, když zrovna pláčete. Dovolte mi vzdálit se a z odstupu sledovat, jak se radujete, když se zrovna cítíte milovaní, třebaže ne ode mne. A hlavně – dejte mi ten nejkrásnější dárek, vaše vyznání lásky tím, že si sami dovolíte lásku cítit, ať už ke komukoliv nebo dokonce ke všem. Že si dovolíte hluboce milovat každou chvíli, každý projev života i sami sebe.