Kytička z lásky

Bylo MDŽ a koupila jsem si malou kytičku pro radost. Pak jsem šla na nádraží v Praze a čekala na vlak domů. A tam, mezi těmi lidmi, mezi těmi bezejmennými tvářemi, často velmi smutnými nebo naopak velmi veselými, jsem pocítila zvláštní chvění. Vycházelo někde ze středu mého těla a šířilo se všude kolem.

Díky němu jsme byli všichni krásnými bytostmi, které i ve svém utrpení a samotě dokážou rozdávat ostatním radost a lásku. Měla jsem neskutečnou  chuť tu mou malou kytičku někomu věnovat. Jenže komu? Vždyť by se hodila každému z nich. A tak na poslední chvíli, když jsem pospíchala podchodem k nástupišti, jsem v osamoceném stánku na prodej snad limonády nebo čeho, uviděla stát mladíka, který jen apaticky čekal, až přijde další zákazník, i když kolem proudily davy lidí. A tak jsem se prostě rozhodla. Podala jsem mu kytičku a poprosila ho, aby ji někomu z lásky věnoval. Chvíli na mne udiveně hleděl, ale pak pochopil. Zasmál se a kytičku si vzal se slovy, že je z lásky. Věřím, že udělá někomu zase radost...