Krysa

Kdysi jsem bydlela v zemi. Ne tedy přímo v nějaké díře, i když i tak to lidé nazývají. Říkala jsem tomu domov a on mi na to odpovídal stejnou ozvěnou. Když jsem upustila nedojedený krajíc chleba do kalné vody, hodně hlasitě to žbluňkalo.

No nebyl to zrovna med, pak ten chleba zase rozmáčený strkat mezi zuby, ale od malička nejsem zase tak vybíravá, tak jsem to většinou zvládla. Kdo to ale nezvládal, byl můj žaludek. Ne že by nebyl zvyklý na všelicos, ale většinou nesouhlasil s mým názorem, že co člověka nezabije, to ho posílí. A tak hodně bublal, dokonce víc, než přitékající vypouštěná břečka. A občas se rozhodl, že do té břečky hodí taky nějakou svou originální interpretaci na téma art brut. No prostě… jsme živel. Žijem v živlu a se živlem. I to se někdy musí. Nebo spíš docela často.  Já a můj domov. Obvykle jeho betonové oblé stěny vyslovují mé jméno s bázní. Jenže pak se ho začnou bát i krysy, které se mi s láskou otírají o kotníky. A to tedy rozhodně já nerada. Miluju je, jejich očka jsou tak dokonale potměšilá, že mne nikdy nepřekvapí. Už je mám přečtené. A když se do nich zadívám opravdu upřeně a zblízka, většinou neuhnou. Nemají kam, protože se zrcadlí ve vodě ve slabém svitu lampy z ulice…