Kdo vlastně jsme?

Noční temnotu oživovalo měsíční světlo a vytvářelo bledou, přízračnou záři. Sia ležela na boku a pohledem se vpíjela do nezřetelně vystupujících kontur muže vedle sebe. Natáhla nad něj ruku dlaní dolů a v černém vzduchu kopírovala obrysy jeho těla. „Kdo jsi, Sebastiane...?“ zašeptala naléhavě.

Nespal. Zvolna promluvil, každé jeho slovo jakoby se vynořovalo z hloubi a pomalu se tvarovalo do zvuku:

„Jsem tím, kdo učí vodu zpívat... kdo dává touze smysl... jsem mrknutím vyplňujícím prostor mezi řádky... neprolitou krví skrápějící břehy vědomí... jsem prvotním zvukem i posledním vzlykem... gejzírem odpovědí na nevyřčené otázky... jsem chvějícím se mlčením v hloubi tvého srdce, letmým dotekem rtů na tvé kůži... jsem životem rodícím se ze zániku, duhou bloudící mezi sny... jsem tím, kdo ví i tím, kdo je beznadějně ztracený... - tím vším jsem... Člověkem!“