Každý máme svou duhu - každý bez rozdílu...

Dezil se zavrtěl, snad se mu chvíli sedělo nepohodlně: „Mám rád duhu. Duhu, když sněží…“ Udiveně jsem zvedla obočí: „Ty jsi někdy viděl duhu když sněží, Dezile? Vždyť v tvé zemi stále praží slunce a vládne tam Alláh…?“

Pozorně se na mne zadíval a dotkl se čela:

"Ty ji tady nemáš? Duhu? Já ji každé ráno zdravím. A v poledne si chladím tvář ledovými krystalky…" odmlčel se, "… moje duha se vine do spirály. Když pláču, slzy stékají po jejích hrbolatých barvách a nutí ji měnit tvar. Má duha se svíjí a šlehá chapadly, snaží se spoutat šílenou touhu a ulevit mi tak alespoň na chvíli od hloubky mých citů. Ale nemůže. Nikdy to nedokáže, protože ona sama je tou hloubkou, co mne šlahouny ovíjí a v pevném sevření mi dopřává nepředstavitelnou volnost. Jsem pouhou kapkou její bledé barvy, nedílnou součástí jejího voňavého těla. Roztékám se do jejího tvaru a spolu s ní sám sebe svazuji. Nikde nekončím a nezačínám, jen se všude nesmírně něžně rozprostírám…“

Dezil se zachvěl a téměř nezřetelně dodal:

„Jsme jen my dva… já a moje duha…“