Posledních pár dní se zdá nabitých magickým významem. Nejvíce čtvrtek a pátek. Jako bychom hledali nějaké dávno ztracené kořeny, vracíme se do náruči přírody při pálení čarodějnic a při líbání pod rozkvetlým stromem. Jsou pro nás tyto symboly pouze matnou vzpomínkou na to, kdo vlastně jsme? Nebo se nám již daří vnímat svou podstatu daleko intenzivněji a začínáme si uvědomovat vzájemnou sounáležitost?
Poslední dubnový den byl odjakživa předělem. Konec období stagnace, letargie, zimy, hromadění a přežívání. Už pro staré Kelty i pro všechny takzvané pohany. Lidé zapalovali očistné ohně, v nichž upalovali zlé duchy, neduhy i všechny nečisté myšlenky. Taková obdoba dnešní psychoterapie. U Keltů byl tento rituál spojen s bohem Belenem, který byl (velmi příznačně) bohem válek, ale přitom spojován i s léčitelstvím, světlem a sluncem. I dnes by nám účast na očistném shromáždění u zapálených vater, pohled do sálajícího živlu a popovídání si i naopak tiché sdílení za zvuků bubínků či zpěvu velmi prospělo. Jsme často uzavřeni ve svých ulitách nedostatku času, peněz i obyčejné lidské vřelosti. Utápíme se v beznaději a bezesmyslnosti naší každodenní monotónní existence. Jsem ráda, že máme možnost si alespoň občas promluvit s některými chápavými a empatickými psychoterapeuty a psychology nebo "jen" laskavými sousedy a přáteli. A že i v dnešním systému, který jsme si sami vytvořili a pak mu dovolili uvěznit nás ve svém soukolí, si vymezujeme prostor pro vzájemné očistné setkávání.
Pojďme se setkávat nejen o tomto svátku, který je také bohužel označován také svátkem satanistickým a díky dlouhé historii církevního dogmatismu v našich zemích zahalen rouškou nepochopení a odmítání, kdy zavíráme oči před jeho významem a často jej na základě onálepkování slovem "pohanský" zbytečně necháme projít nepovšimnutý. A prosím, tak jako staří Keltové, přecházejme volně přes půlnoc, do nového začátku, do jara plného lásky a něhy, citujme verše z Máchova Máje, líbejme se na dál pod rozkvetlým stromem a šiřme porozumění a sounáležitost i v našich každodenních životech. Ony pak najednou přestanou být tak šedivé a monotónní…
