Jsou Češi piráty silnic? Aneb jak se jezdí v Baskicku

Internetové diskuze. Téma samo o sobě. Známe to všichni. Článek o tom, jak nějaký moula nedobrzdí na přechodu a zatím, co se nárazník sotva dotkl tašky s nákupem vyděšeného chodce, regionální novinář má námět na článek a hon na čarodějnice může začít. A máme tu vděčné téma, které mají česká média ráda. Aniž bych se chtěl jakkoli chybujícího řidiče zastávat, přijdou mi podobné články až příliš tendenční. Nechybí slůvka jako bezohledný řidič, agresivní jízda, a pokud se nehody účastnilo Audi nebo BMW, mají novináři pré. Co na tom, že se jednalo o obstarožní osmdesátku nebo oježděnou trojku z dvaadevadesátého.

Pod článkem samozřejmě nechybí diskuze a s ní spojená klišé. Máme všechno, co si může český diskutér přát. Oběť v podobě chodce, který skončil „jen“ s lehkým šokem, a gaunera, často označovaného jako pirát silnic (navíc měl bavoráka, takže „pirát v luxusním voze“).

Pak už jen stačí procházet příspěvky o tom, že čeští řidiči neumějí jezdit. Od světoběžníků se dovídáme, že tohle by se na západě nestalo, a nechybí trollové, obvykle z oblíbeného sdružení AutoMat, pro něž je podobná událost skvělou municí v boji proti autům ve městech. Úplně bych zapomněl na jedince, zastoupeného ve všech podobných diskuzích, který se právě vrátil z cesty po Evropě a popisuje, jak pět kilometrů za Rozvadovem... a tak dále. Ale jsou čeští řidiči skutečně tak mizerní?

Co říkají čísla. Přestože jsme, co se týče počtu usmrcených osob na milion obyvatel, lehce nad průměrem EU, máme za poslední desetiletí srovnatelnou statistiku například s Francií, Belgií či Lucemburskem. A taky se Španělskem. A právě o této zemi se budeme bavit. Už tady totiž nějaký ten pátek žiju a řídím. Abych byl přesný, pobývám v Baskicku, což je kapitola sama pro sebe, ale jednou je to součást Španělského království, tak pojďme srovnávat.

Když jezdíte po zdejších cestách  za světla i po setmění, máte pocit, že jste společně se zapadajícím sluncem přejeli do jiné země. Spíš na jiný kontinent. Zatímco přes den se Španělé po svých kvalitních silnicích spíše plouží, jakmile přijde noc, napadne vás, že jste se nevědomky stali účastníky nelegálního závodu. Když svítí slunce, je všechno v klidu ‒ tranquilo, mañana. Dokonce ani zelená na semaforu často nepřiměje zdejší řidiče, aby z křižovatky vypadli, jak nejrychleji to jen jde (zatímco já, naučen z pražského provozu, se spojkou v záběru čekám na krátký interval jako na snídani po třech dnech půstu). Ne, ne, tady jsme na jihu. Sluníčko svítí, do konce siesty je ještě spousta času, stejně jako na zařazení rychlosti a pomalý rozjezd, což například v San Sebastianu, hlavním městě provincie Guipuzcoa se dvěma sty tisíci obyvatel, způsobuje ještě větší zácpy. Přestože má zmíněné město dokonalý dálniční okruh, jsou jeho ulice takřka permanentně přeplněné auty. K tomu, abyste se do pomalu jedoucí kolony z vedlejší silnice dostali, potřebujete notnou dávku drzosti, pevné nervy a rychlý odpich.

Ale řidiči jsou na to zvyklí, takže místo dobrosrdečného pokynutí rukou, z něhož byste pochopili, že vás kolega řidič pouští před sebe, prostě podobný manévr s nohou připravenou na brzdě očekávají. A když ne, tak do sebe v  mírné rychlosti drcnete, což se tady zkrátka neřeší. Možná i to je jeden z důvodů, že jinak luxusní letovisko s famózní pláží La Concha, kde trávil prázdniny i diktátor Franco, vypadá vedle Prahy z pohledu automobilisty jako chudý příbuzný. Na drahá auta zde narazíte asi stejně často jako na českém venkově. Tady je módě minimalismus. Což je vzhledem k nemožnosti zaparkovat jinde než v drahých a především titěrných podzemních garážích nutnost.

Ale co se ve městě, kde taxikáři jezdí skoro výhradně ve škodovkách, stane, když slunce vystřídá na obloze měsíc? Opět se ocitám v Need for Speed Hot Pursuit, takže červená je jen doporučujícím faktorem a tříproudovka v přímořském letovisku závodní dráhou. Pokud se vám pak podaří i přes nástrahy ve formě spleti nepřehledných jednosměrek dostat z centra, čekává vás ještě jedno překvapení baskických silnic. Orientační tabule. Baskové, z nichž nadpoloviční většina souhlasí s odtržením od Španělska, jsou na svou řeč euskeru tak hrdí, že se během jízdy musíte zorientovat v baskických názvech měst, která s původním španělským  jménem často nemají nic společného. Což se vám však i díky stodvacetikilometrové rychlosti, nezřídka snížené na stovku či osmdesátku, podaří celkem rychle.

Nechci generalizovat, ale za ty měsíce jsem zjistil jedno. Španělé nemají zkrátka pro řízení cit (což může znít dost paradoxně, že, Fernando?). V životě jsem neviděl tolik rozjezdů do kopce končících v lepším případě chcípnutím motoru a v tom horším ťuknutím během metrového (!) couvnutí. Člověk pak čeká, že se z hatchbacku vysouká drobná blondýnka s omluvným úsměvem na rtech. Chyba lávky. Z prťavého clia vystoupí černovlasý čtyřicátník, a když oba řidiči seznají, že praskl „jenom“ nárazník a hnula se maska chladiče, pokračují v krasojízdě.

Na to, že se při opouštění kruhového objezdu nepoužívá blinkr, jsem si už zvykl. Stejně jako na fakt, že jedete-li s rozsvícenými světly v době, kdy nejste obklopeni černočernou tmou, mává na vás každý druhý řidič a i někteří chodci. Na druhou stranu je nutné podotknout, že Španělům jejich styl jízdy vyhovuje a myslím, že se na něj dá časem zvyknout. Takže když budete blikat levou směrovkou po dobu objíždění kruháče nebo během celého  předjížděcího  manévru na dálnici, brzy zapadnete.

Zajímavým zážitkem může být také silniční kontrola. A znovu podotýkám, že popisuji své zkušenosti z Baskicka, kde je díky neustálé hrozbě teroristické organizace ETA situace poněkud odlišná. Pokud vás staví místní složka Ertzainza, můžete být v klidu. Fouknout do přístroje, doklady a adios. Když se vás ovšem ujmou pánové z Guardy civil, je to jiná pohádka. Těžkooděnec vyzbrojený samopalem během silniční kontroly doprovází kolegu, který se vás zatím ptá, kam jedete a za jakým účelem. Nezbytná kontrola zavazadlového prostoru a v případě, že se přes sto osmdesát centimetrů vysokým polovojákům nelíbíte, tak i dalších části vozu.

Na otázku, jestli jsme motoristickými vyvrheli Evropy, se mi sice odpovědět nepodařilo. Jisté ale je, že se jako národ vyznačujeme určitými povahovými rysy, které se musí nutně odrazit v chování za volantem. Češi možná řídí trochu ostřeji, ale na druhou stranu je jejich chování na pozemních komunikacích mnohem čitelnější a předvídatelnější než například tady na jihu. Já osobně bych raději volil českého „piráta silnic“. Ten mi totiž nenacouvá do motoru.

-inosh-

Článek vyšel na motoristickém webu www.driversweb.cz

Zajímají vás auta a řízení? Více podobných článků zde.

Zaujal Vás článek? Souhlasíte s autorem?

Jeho stránky najdete zde.