Ach ty feministky

Někomu by se mohlo zdát, že se cíleně navážím do menšin a neustále kritizuju to, co se v politicky korektní společnosti považuje za nedotknutelné, nekritizovatelné a hlavně "hrozně cool a in". Ale rétorika některých chronických zastánců těchto skupin mě vždy posune kousek do opozice.

Část noci jsem strávil konverzací s o pár let mladší kamarádkou, která je právě ve fázi nákupu vlastního bytu. Několikrát se zmínila, že tam hodlá bydlet naprosto sama a následně přišla řeč i na popíjení vína a pořízení kočky. Vzpomněl jsem si na pár žen, které s tímto přístupem překonaly třicítku a staly se z nich těžko snesitelné staré panny. Nevím proč, ale jednu dobu mě tato skupina nepochopitelně přitahovala, takže jsem po jejich boku nějaký ten pátek strávil a pokaždé to dopadlo stejně. Mým rychlým úprkem ve chvíli, kdy po několika týdnech vzájemného sbližování začaly mluvit o dítěti a jedním dechem dodávaly, že ačkoli prahnou po potomkovi, nemají jistotu, že jsem ten pravý. Pochopitelně, že jsem nebyl. Ani dnes totiž po miminu netoužím. Ale díky těmto zkušenostem jsem si nemohl nevšimnout určitého soiologickeho jevu (který jsem privátně nazval "Syndrom nešťastných třicátnic"). Většinou se jednalo o kariérně úspěšně ženy atraktivního vzhledu s vlastním bytem, které oslovovala nezávislost a samostatnost tak dlouho, až se jejich bilogicke hodiny roztikaly tak hlasitě, že se v tom rámusu skoro nedalo spát. A když se vedle nich objevil chlap, který by mohl být potenciálním otcem jejich vysněného dítěte, nastoupily pochybnosti, jestli je onen muž po jejich boku ten pravý a jestli má cenu ztrácet vztahem čas, protože "něco" jim říkalo, že na další pokusy už další čas nebude. To jsem ale trochu odbočil od tématu. Samozřejmě jsem se se svou zkušeností musel s kamarádkou během včerejšího rozhovoru podělit a před zmíněným scénářem ji varovat. Druhý den se přepis části naší konverzace (nevím proč) objevil na sociální sítí Facebook. Okamžitě se objevila reakce jisté slečny, proč se zmiňuji jen o ženách (asi proto, že randění s mužem mě nikdy nelákalo, takže těžko můžu mluvit o milostných zkušenostech s chlapama) a mou poznámku vztáhla jako útok na své pohlaví. Moje reakce, že muž není žena a žena není muž a že my muži máme zase jiné problémy, které dámy míjejí, ji evidente rozlítila natolik, že na svou zoufalou obranu vytáhla jméno jakési Adrienne Rich (známá lesbička, sufražetka a bojovnice za práva žen). A teď mi, prosím, řekněte, co jsem řekl špatně? Já nevím, ale představa, že mi žena otevírá dveře, je pro mě stejně přitažlivá jako muž na mateřské, nebo absolutní konec gentlemanství, které by v případě naplnění ideálu feminismu vzalo za své. Proč je pro některé ženy tak nepřijatelná představa, že na světě jsou dvě pohlaví, jedno od přírody silnější a druhé s převládajícím mateřským pudem? To není žádná dojmologie, to jsou fakta. V těle nám koluje jiný mix hormonů a (nejen díky tomu) jsme rozdílní. Nikdo neříká, že by ženy neměly mít volební právo, nebo stát celý den u plotny. V tomto ohledu už feministky svého cíle dosáhly a já jim upřímně tleskám, ale co dál? Mám trochu pocit, že si tato skupina žen-nežen vymýšlí záminky, proč útočit na současnou společnost už proto, že kdyby nebyl žádný (byť fiktivní) problém, pozbyla by jejich existence opodstatnění. Proto, když byly jejich základní požadavky v průběhu dvacátého století beze zbytku splněny (bavím se teď výhradně o západní společnosti), musely přijít s něčím novým - představou, že žena je muž a muž je žena a neexistuje mezi pohlavími žádný rozdíl. A kdo by se pokusil tvrdit opak, byl by prohlášen za "pohlavního rasistu", neboli sexistu. Otázkou je, nakolik vnímá většinová ženská populace tuto snahu pozitivně. V konečném důsledku by se totiž karta mohla obrátit proti nim samotným. Muži by přestali platit útratu na prvním rande, posílali bychom dámy do první válečné linie, do dolů, zrušili bychom genderové rozdělení ve sportovních disciplínách, muži by od žen na schůzkách očekávali květiny, rodili a kojili... Ne, počkat, to by asi nešlo. Nebylo by nakonec lepší, kdybychom ta pohlaví rozlišovat mohli? Žena je to křehké stvoření, které vytváří atmosféru domova, plodí děti a má být mužem hýčkaná, což ji nebrání, aby se věnovala své práci, stejně jako muži, který má v tradiční společnosti za úkol hmotně zajistit rodinu, když se jeho žena, rovnocenná partnerka, stará o děti. Já nevím, ale mně se tento model líbí, nepřijde mi nijak pokřivený a rozhodně si nemyslím, že by byl vůči ženám nějak nespravedlivý. A co vám?