Proč potřebujeme Islámský stát a co má společného houska s granátem.

Ze zpráv, které na nás ze všech stran chrlí média, to vypadá, že v současnosti neexistuje větší zlo, než je Islámský stát.

Těžko lze s tímto faktem polemizovat, neboť je nemnožné si informace ověřit, ale pokud je o něm pravdivý jen zlomek, Islámský stá měl již dávno ztratit právo na existenci. Přes to všechno tu pořád je. Každý den plní mediální prostor a zpravodajství přinášejí děsivé výpovědi o tom, co se na Středním východě děje. Jak je to možné? Jak je možné, že IS terorizuje a děsí polovinu světa? Přímo nebo prostřednictvím médií?

Když islamisté upálili zajatého letce, Jordánské království na to reagovalo sérií náletů a během jediného dne zničili 20 procent vojenských základen islamistů. Mnohem vyspělejší armády jaké mají Spojené státy, Británie, Německo a Francie však nic podobného neučinily. Proč vlastně  euro-americké demokracie již dávno neudělaly z Islámského státu krátkou a smutnou epizodu dějin? Vysvětlení mohou být dvě. Buď jsou síla a zločiny Islámského státu přeceňovány a zveličovány, nebo je jeho existence do jisté míry v souladu s našimi zájmy. Osobně bych se klonil k tomu druhému. Ostatně to i vysvětluje výrok někdejší americké ministryně zahraničních věcí Condoleezzy Riceové, která kdysi řekla, že v Iráku a okolí je nutné udržovat „tvárný neklid“. Teorie poměrně šokující, ale při bližším rozboru zcela logická.

Tvárný neklid by se dal charakterizovat jako stav, kdy je Střední východ zmítán lokálními konflikty, sektářským násilím a situace neumožňuje ustanovení stabilních vlád, které by zajistily prosperitu oblasti. Tvárný je pak v tom, že ho lze prostřednictvím korupce, dodávek zbraní a dílčích vojenských intervencí udržovat v chaosu. Čili situace, které jsme nyní svědky. Nezodpovězenou otázkou tak pouze je, proč by to mělo být v našem zájmu. Zde se dostávám k druhé části nadpisu.

Zbraně, stejně jako jakékoli jiné zboží, má určitou použitelnost. Na obalech s municí sice nenajdeme „datum trvanlivosti“ či „spotřebujte do“, ale to neznamená, že i toto zboží nemá danou životnost. Na rozdíl od starých housek, které se dají dále zpracovat, však demontáž zbrojních výrobků není tak snadná a mnohdy je nákladnější než samotná výroba. Vzhledem k tomu, že zbraně nejsou vyráběny pro to, aby se hromadily ve vojenských skladech, a ročně se jich jen v Evropě vyrobí zhruba v objemu 96 miliard eur, je nutné je použít.

Zde je potřeba podotknout, že obchod se zbraněmi je pro globální ekonomiku stejně klíčový jako obchod s ropou. V časech, kdy se náš euro-americký svět vzpamatovává z krize je proto potřeba udržet ekonomiku v chodu a to včetně jejího zbrojního pilíře. V důsledku toho jsme se stali svědky paradoxu, jak vláda nositele Nobelovy ceny míru Baraka Obamy usilovně pracovala na sérii legislativních reforem, které by usnadnily vývoz amerických zbraní. S jednoduchým cílem, zvýšit třicetiprocentní podíl USA na celosvětovém trhu a to dvojnásobně do roku 2015.

V Evropě tomu není jinak. Zbrojní průmysl zde zaměstnává 400 000 lidí a nepřímo dokonce 960 000 (jen do vývoje nového letounu Eurofighter Typhoon je zapojeno 400 společností a více než 100 000 pracovníků napříč Evropou). V porovnání se světem se evropské zbrojovky podílejí na globální produkci dokonce 22 procenty.  Potýkáme se však s jedním problémem. Produkce klesá. Poptávky vlád jsou v důsledku seškrtaných rozpočtů nižší a také stažení vojsk z Iráku a Afghánistánu tomuto odvětví nepřeje. To však nemění nic na tom, že je pro nás klíčové. Ostatně Evropská komise na to zareagovala již v červnu 2013 zprávou „Směrem ke konkurenceschopnějšímu a účinnějšímu odvětví obrany a bezpečnosti.“ Je totiž potřeba reagovat nejen na slabší poptávku, ale také na skutečnost, že až 30 procent evropských výrobních zbrojních kapacit je nadbytečných. Co s tím?

Již ekonomové 19. století, na jejichž teoriích stojí náš stávající tržní systém, tvrdili, že se kapitalismus bez válek a zbrojení nemůže obejít. Po dvou velkých válkách, které přineslo 20. století, jsme alespoň pochopili, že když už musíme válčit, je mnohem výhodnější vést nebo podporovat ozbrojený konflikt mimo náš kontinent - mimo náš civilizovaný svět. Ve Vietnamu, v Afghánistánu, v Iráku… jednoduše, daleko od našich domovů. Jednou byl úhlavním nepřítelem komunismus, jindy různé diktatury, pak přišel terorismus a nyní je to Islám. Nepřítel se vždy najde a nikomu ani nepřijde zvláštní, že je příliš daleko na to, aby nás přímo ohrožoval.

Samozřejmě, bylo by naivní myslet si, že stávající nepřítel číslo jedna - Islámský stát - od nás bude odebírat zbraně, aby spasil naši ekonomiku. Přestože islamisté většinou bojují se zbraněmi vyrobenými v Evropě nebo Americe, tento druh a množství munice nejsou nijak podstatné. Mnohem podstatnější jsou však zbrojní dodávky do zemí jako je Saúdská Arábie či Spojené Arabské Emiráty, které odebírají mnohem sofistikovanější a dražší sortiment. A aby k tomu měli důvod, je třeba, aby se cítily ohrožené. A zde plní svoji roli Islámský stát dokonale. Nejen, že straší své sousedy, ale zároveň nám pomáhá dostat zpět naše peníze, které jsme u nich utratili za ropu.

Shrnuto. Pokud má euro-dolarová ekonomika prosperovat, musí prosperovat i zbrojní průmysl. A pokud má fungovat výroba musí existovat i odbyt. A pokud se mají zbraně prodávat, musí se i válčit…. Jednoduše, pokud si chceme v Evropě a v Americe udržet stávající životní úroveň, musejí umírat lidé. Naštěstí ne u nás. Aktuální vlny válečných uprchlíků jsou jen neplánovanou daní, která nás mírně zaskočila.