Stát na JIPu

102 let od vzniku samostatného Československa. Přiznám se, že skoro 10 let jsem neslyšel projev prezidenta u příležitosti státního svátku. Odpustil jsem si ho i letošní rok. 

Není to tím, že by mi byla naše státnost lhostejná, ale snažil jsem se najít vlastní, osobní cestu, jak si tento významný den připomenout. Po tolika letech, a obzvlášť v dnešní době, však cítím určitý hlad. Potřebu sounáležitosti slavit, ale o co silnější tento pocit je, o to omezenější jsou možnosti.

Letošní předávání státních vyznamenání se neuskutečnilo. Osobně toho nelituji a vnímám to jako určitou symboliku vystihující situaci, v jaké se náš stát nachází. Není to krize ekonomická ani zdravotní, způsobená nynější pandemií, ale je to krize vztahu občana a jeho státu. Vztahu člověka a instituce, která má symbolizovat domov, ochranu, pomoc. Instituce, které se člověk ochotně podřídí, protože ví, že je to v jeho zájmu. Instituce charakterizované kladným vztah lidí k tradicím a úctě k autoritám. Instituce, v níž máme důvěru a věříme jí. To vše, jako by se vytratilo.

To, co stát představuje nyní, pozbývá své hodnoty a jen těžko si lze představit, že by lidé chtěli umírat, nebo obětovat svoji svobodu a pohodlí za něco, co spíše nenávidí. Ano, ve své podstatě je to nenávist, co dnešního občana spojuje ve vztahu k státu. Člověk se neubrání otázce, jak je to možné. Jak je možné, že zatímco naši prarodiče byli ochotní položit život za obnovu Československa, dnešní občan spíš hledá způsoby, jak nad státem vyzrát, jak ho „odrbat,“ přechytračit a využít ho ve svůj prospěch. Pandemie COVID-19 jen ukázala, v jak hlubokých troskách leží pilíře státu.

• Prezident. Místo důstojné hlavy státu, která vzbuzuje respekt a má přirozenou autoritu, je zde někdo, kdo si prezidentský úřad nevykládá jako službu zemi, ale jako vrchol své kariéry. Jako pozici, ze které se může mstít a zostouzet své oponenty. Člověk, který se obklopuje novodobými veksláky a nedůvěryhodnými osobami bez bezpečnostní prověrky. Člověk, který lže, pohrdá ústavou i těmi, kteří mají odlišný názor než on.
• Spravedlnost a vnitřní bezpečnost. Prezident sám zpochybňuje vymahatelnost práva tím, že bezprecedentně ignoruje rozhodnutí soudů. Bohorovně se staví nad ně a veřejně dehonestuje práci bezpečnostních složek.
• Vláda. Ministerský předseda byl evidovaným udavačem a spolupracovníkem STB. Ze svého působení v politice si udělal business a koná jen to, co mu přinese prospěch a body. Neváhal zajít ani tak daleko, že opatření proti šířící se pandemii odkládal do doby, kdy bude po volbách a on bude mít jisté své hlasy. Od laviny, kterou tím spustil, pak kvapně dal ruce pryč a vinu svalil na občany.
• Policie. Přestože se prezentuje jako pomáhající a chránící, v očích veřejnosti je vnímána jako automat na pokuty a nyní i jako veřejný dráb, který bude špehovat kdo, kam a za jakým účelem chodí.
• Armáda. Vojenské složky zkompromitovali samotní politici předraženými zakázkami na armádní techniku. A to, co nezvládli oni, dokončila obyčejná lidská závist. Stačilo zveřejnit, kolik si vojáci vydělávají v zahraničních misích a rázem se pro lidi stali nepotřebnými žoldáky, kteří jsou dobří jen na plnění pytlů s pískem při povodních.
• Péče o veřejné zdraví. Zdravotnictví je na pokraji kolapsu a od momentu, kdy stát nebude schopný tuto péči garantovat nás dělí jen dny. Lékaři, coby elita národa, se tak brzy ocitnou v roli netvorů, kteří budou rozhodovat o tom, kdo si zaslouží být zachráněn a kdo nikoli.
• Ekonomika. Ta spíše připomíná zadřený motor. Rezervy nejsou, dluhy budou splácet ještě další generace a ti, kteří se chtějí uživit vlastníma rukama a díky vládním opatřením kolabují, jsou ocejchováni jako neschopní, co si zaslouží zkrachovat.
• Sociální jistoty. Důchodový systém je ve schodku. Lidé, kteří dostali při jarní vlně pandemie podporu ji musejí vracet. Jeden příklad za všechny. Maminka tříletého dítěte pobírá 2.000,- Kč. Když žádala o zvýšení o 800,-Kč bylo jí zamítnuto. Její manžel z důvodu vládních omezení přišel o práci. Kvůli dluhu na sociálnímu pojištění musel většinu podpory vrátit. Naštěstí je podzim, a tak chodí do lesa a už několikátý den jedí houby.
• Učitelé. Školy jsou zavřené. Rodičům dětí vedle existenčních potíží přibyly problémy s jejich vzděláváním doma. Zatímco v jiných zemích jsou pedagogové vnímáni jako vrchol prestiže společnosti, zde se proti nim obrací hněv a závist, neboť jako státní zaměstnanci sedí doma a pobírají mzdu za práci, kterou ve větší míře odvádějí rodiče.
• Svoboda. Poslední, co by lidem mohlo zbýt je svoboda. Demonstrovat se nesmí a po nočním zákazu vycházení nejspíše přijde i ten denní.

Toto je náš stát. Opravdu je co slavit? Zatímco proti aktuálnímu viru SARS se již vakcína našla, onu symbolickou vakcínu pro republiku budeme muset teprve najít. Doufejme, že se najde dřív, než náš stát skončí na JIP.