Státní školství v sobě nenese jenom nedokonalosti, na které upozorňuje mnoho lidí. Státní školství je špatné principiálně, neboť se nejedná o dobrovolnou spolupráci. Na děti je nahlíženo jako na nerozumné a nesvéprávné. Škola je vnímána jako příprava na život - ve skutečnosti děti od reálného života vzdaluje a odrazuje. Původně snad dobře myšlená představa, že budou mít všichni základní vzdělání, je rovněž naprosto chybná. Nejen, že není možné objektivně určit, co má základní vzdělání představovat, především to ani není žádoucí. Tak jako stát zatím naštěstí nevymáhá znalost řeči a přesto všichni umí mluvit, neměl by vymáhat ani jiné znalosti. Všechny znalosti, které mají význam, budou mít lidé zájem se naučit dobrovolně. Mnoho dětí například umí psát již ve školce, ale je snaha jim v tom bránit, aby se poté ve škole nenudily nebo nevyčnívaly z davu. Mám pocit, že se přehání důležitost nějaké “základní” (ne)znalosti. Když něco nevím, tak se prostě zeptám. Není potřeba vytvářet tabu. Základní škola předstírá snahu vytvářet kreativní[1] a přitom se snaží vytvářet unifikované poslušné jedince orazítkované podle data výrob. Bez svobody však budou děti těžko svobodné, kreativní nebo zodpovědné.
Standardizace je možná ve státním školství nutnost - vždy však znamená zaostalost, neboť se nejedná o přirozený standard, ale o umělý zásah, který konzervuje součastný, tedy de facto zaostalý stav. Pro obhajobu standardizace se používá argument, že umožňuje alespoň minimální analýzu vynaložených nákladů. O hodnotě těchto informací si může udělat názor každý. Dle mého soudu nemůže státní školství v efektivitě nikdy zvítězit oproti vzdělávání svobodnému. Ve státním sektoru je však skutečná analýza prakticky nemožná, a proto není snadné tuto neefektivitu rozpoznat - především proto, že neexistuje skutečně svobodné školství.[2] Za mnohem podstatnější však považuji v tomto směru rovinu etickou, ve které prohrává státní školství automaticky, neboť je ze své podstaty násilné. Vzhledem k tomu, že je školní docházka povinná pro všechny děti, její absolventi navíc nezískávají žádnou komparativní výhodu oproti ostatním. Ideálním výstupem školního systému je každoroční hromada stejných lidí.
Pro přehlednost jsou děti ve třídách podle věku[3]. Nejsem si vědom jestli někdo někdy porovnával výhody a nevýhody spolupráce stejně starých lidí. Mám však pocit, že skupina stejně starých lidí je nepřirozená a vede k nezdravému boji. Když mám možnost pracovat s pestřejší věkovou skupinou dětí, jejich chování se znatelně mění. Najednou cítí zodpovědnost vůdči mladším či slabším. Snaží se být užiteční. Mladší děti vzhlížejí ke starším. Ve školách však na spolupráci zas tak nezáleží. Děti jsou hodnoceny - obvykle ve srovnání s ostatními. Srovnávání žáka s jím samotným je mnohem náročnější. Netvrdím, že je srovnávání absolutně špatné, ale považuji za lepší, když se sám porovnávám se svými vzory, než když mi někdo vnucuje vzory jeho. Především však samotné hodnocení je dle mého soudu kontraproduktivní. U dětí je vytvářena vnější motivace, která však chtě nechtě vytlačuje motivaci vnitřní. Právě vnitřní motivace mi připadá mnohem zajímavější a užitečnější. Tento problém rozebírá například paní Jana Nováčková v následujícím videu:
http://www.youtube.com/watch?v=7cnxm-OatVs&feature=g-like
Vnitřní motivace je to, co žene děti kupředu od jejich narození. Vše okoukávají, o všechno se zajímají, dokud je nezačneme nutit. Jakmile jsou nuceni, už to nedělají pro sebe - není to jejich věc - neváží si toho. V tomto raném stádiu se také nebojí experimentovat - chybovat - učit se. O síle sebe-vzdělávání vypráví také Sugata Mitra, který zkoumal, co děti v Indické vesnici dovedou s počítačem bez jakýchkoliv instrukcí. Výsledky jsou dle mého soudu oslňující. Video naleznete zde:
http://www.youtube.com/watch?v=dk60sYrU2RU
K této tématice doporučuji také toto video:
http://www.ted.com/talks/ken_robinson_says_schools_kill_creativity.html
Děti jsou kromě žáků také dobrými učiteli. Nemají tu hloupou představu dokonalosti. Když potřebujete s něčím pomoct, nevnutí vám obvykle hromadu dalších pouček. Když se mě žák na něco zeptá, mám velmi silné nutkání co nejpřesněji popsat celý problém, aby žák viděl všechny souvislosti. Zpravidla ho tím však pouze zahltím a popletu. Děti však chtějí objevovat. Když si neví rady, chtějí pomoct jenom minimálně, aby mohly zase samy pokračovat v bádání. Když chci, aby byly děti v něčem lepší, tak se snažím v tom být nejprve lepší sám. Když uvidí, že je to užitečné, budou mě následovat. Zároveň je, myslím, žádoucí nestavět se do dominantní pozice. Od dětí se toho máme hodně co učit. Například během dospívání ztrácíme hodně ze své přirozenosti, máme tendenci zaujímat postoje a celkově vytvářet náš obraz, který chceme aby ostatní při pohledu na nás viděli. Následně se stáváme částečně tím obrazem a nejsme tak šťastní jako ty děti, které se smějí hloupostem a malichernostem. Myslím, že současné školství nás deformuje k právě takové umělé vážnosti a serióznosti. Většina lidí si tohle, myslím, během života uvědomí a začne své skutečné já opět hledat. S trochou štěstí můžeme narazit na děti, které ho ještě nestihly ztratit a leccos se od nich poučit. Zrovna tak si myslím, že relativně starší lidé mohou být s větší pravděpodobností sami sebou a tedy dobrým vzorem (učitelem). Tohoto poznatku využil také Bunker Joy u svého projektu “bosé školy”. Video zde:
http://www.ted.com/talks/lang/cs/bunker_roy.htmlMáme pocit, že je vhodné učit děti něčemu, co je uživí. Jak však říká Sir Ken Robinson, nikdo neví, co bude potřeba za profese za pět let - natož za dvacet, kdy přibližně půjdou pracovat současní prvňáci. Tímto způsobem je u dětí potlačováno umění - zjednodušeně hudba, tanec, kreslení. Zdánlivě neužitečné činnosti se však mnohdy časem ukazují jako velmi užitečné. Osobně jsem nikdy nemusel litovat vynaloženého času činnosti, kterou jsem konal s vnitřním zájmem. Viz prosím následující projev Steva Jobse na Stanford University:
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=5MZofan2p-k
Ve škole se také pěstuje umělá užitečnost vědomostí, které jsou vyžadovány na následných přijímacích zkouškách na střední a vysoké školy. Tyto vědomosti však nic nevypovídají například o schopnosti člověka něco tvořit. Vzorně vyškolený žák je jistě profesor na vysoké škole. Nemyslím si, že v ideální společnosti bychom byli všichni profesoři na vysoké škole. Respektive bych si velmi nepřál, aby byl svět takový. Kritéria, kladená na děti v podstatě již od první třídy, však vedou právě tímto směrem. To je to, co se ve škole oceňuje. Všichni musí vědět všechno a tak ve výsledku nikdo neví nic. Tak jako v komunismu mají všichni všechno a de facto nikdo nic. Myšlenky nejsou lineární, není možné je snadno uchopit.[4] Fungují spíše na principu různých asociací. Představuji si je jako neuronové sítě. Tvůrčí člověk má poznámky všude kolem sebe - nemyslí systematicky podle zajetých kolejí nebo podle seznamu co má všechno udělat. To však neznamená, že vášeň nemá trend - pouze ho není nutné fixovat. Mnoho vynálezů objeví lidé nevzdělaní, kteří ještě nevědí, že něco nejde a jakoby omylem to zrealizují.
Mnoho lidí také trpí představou, že každý musí v životě někým být. “Čím chceš být až budeš veliký?”[5] Při takové volbě povolání, které čelí snad každý od útlého dětství, jste nuceni uvažovat, jestli je takové povolání důstojné[6] a jestli si jím zajistíte dobrou obživu. Myslím, že člověk nemusí mít takové jasno a že mnohem smysluplnější je snaha být šťastný. Na hypoteticky nudnou práci se můžeme vrhnout kdykoliv příjde nutnost.
Lidé také jistě často studují, aby dostali do svého života jistotu. A dříve lidé skutečně věřili, že když budou mít vystudovanou vysokou školu, budou mít jisté povolání. Nevím, kde se taková představa bere. Když za mnou příjde člověk se sebelepším titulem, tak nejsem schopný garantovat, že ho zaměstnám. Samotné zaměstnání není přece také výhra. Jistě každý dokáže uvažovat další atributy práce kromě její samotné existence.
Realizace
Veškeré výše zmíněné ideály a představy chci realizovat nejprve v rámci víkendové školy. Pokud by byl tento nárazový projekt úspěšný,[7] chci hledat další možnosti realizace svobodného vzdělávání.
Základem této víkendové školy bude dobrovolnost. Jakmile jedna ze zúčastněných stran nebude spokojena, spolupráce může být kdykoliv ukončena. Pokud tedy žádný z vedoucích nechce mít určitého žáka u sebe, může být tento žák okamžitě vyloučen. Na druhou stranu, když nebude spokojený žák, může bez větších formalit také opustit školu.[8]
Cílová skupina nebude omezována věkem jako spíše chutí daných dětí účastnit se. Očekávám pestré skupiny dětí jak věkově, tak zájmově. Chci si pronajmout například část existující školy, řekněme pět tříd a v každé vytvořit jakési stanoviště. Děti si pak budou moci vybírat, kde budou trávit čas. Nebude nastavený arbitrárně rozvrh, přesto si může každé stanoviště vytvářet svoje pravidla, svůj program. Například taneční místnost si může dát každou hodinu jiný tanec. Rodiče mohou také navštívit naší školu, ale budeme preferovat, když nebudou do dětí zasahovat.
Pro představu předkládám hrubý nástin pár potenciálních stanovišť:
1) Hudba
Zde budeme zpívat vícehlasé skladby a zároveň se doprovázet na hudební nástroje. Děti si mohou přinést také vlastní nástroje. Není problém, když někdo nějaký nástroj neovládá nebo si myslí, že neumí zpívat. Zde se ho pokusíme přesvědčit o opaku, ukázat mu směr, podnítit jeho zájem. Toto stanoviště v podstatě již dva roky úspěšně provozuji - během školního roku jednou týdně dvě hodiny.
2) Společenské hry
Podle názvu toto stanoviště možná nezní dostatečně vznešeně. Ano, zde chceme hrát společenské hry jako jsou aktivity, dostihy, různé karetní hry ale také hry ála městečko Palermo. Děti zde budou spolupracovat nejenom s vrstevníky. Věřím, že i hraním her se dětí mnohému učí - například komunikovat s ostatními, taktizovat, snášet výhru i prohru. Opět platí, že si děti mohou přinést své hry, které budou chtít naučit hrát ostatní.
- bang, set,...
3) Tanec
4) Domácí práce - vaření, šití, pletení, háčkování co já vím :-)
5) Proměnlivé
diskusní kroužek, psaní
znaková řeč, morzeovka
divadlo
logické úlohy
malování, kreslení,...
IT - animace,...
V případném pokračování chci upravovat nabídku míst podle zájmu. Zároveň věřím, že dobrovolným způsobem je možné vyučovat a studovat předměty technického charakteru. Věřím, že tato tvrzení podpoří nejlépe případná úspěšná realizace projektu.
Kdy?
Například některá sobota od 8 do 12-ti hodin. Možnost příjít kdykoliv v tomto rozmezí a kdykoliv zase odejít.
Cena?
Zatím bohužel nemám představu o výdajích ani o rozsahu zájmu dětí.
Především praktická část textu obsahuje jistě mnoho nedokonalostí. Pokud se chcete podílet na jejich dolaďování nebo máte zájem jiným způsobem spolupracovat, vyplňte prosím tento mini-formulář:
https://docs.google.com/spreadsheet/viewform?formkey=dGtUakZMeUhrWDJWZnIxNUJZYVBiMkE6MQ________________
[1] Kreativitu není možné vytvořit, ale pouze potlačovat nebo nepotlačovat.
[2] Každá škola v ČR spadá pod direktivu MŠMT http://www.msmt.cz/[3] Populární formu kritiky naleznete například zde:
http://www.ted.com/talks/lang/en/ken_robinson_changing_education_paradigms.html[4] Opět velmi doporučuji řeč Kena Robinsona:
http://www.ted.com/talks/sir_ken_robinson_bring_on_the_revolution.html[5] Na tuto zvláštní životní potřebu upozorňuje také Charles Bukowski ústy své románové postavy Henriho Chinaskiho ve filmu Štamgast (orig. Barfly).
[6] K tzv. podřadné práci jsem napsal tento odstavec: http://hynjin.blogspot.cz/2012/05/podradna-prace.html[7] Úspěšný v tomto kontextu znamená tautologicky, že jím neztratím ideály a chuť podnikání v tomto směru.
[8] Pouze nás musí o takovém rozhodnutí informovat, abychom mohli zároveň informovat jeho rodiče.
K problematice školství doporučuji také portal: http://svobodauceni.cz/
Článek vyšel původně na osobním blogu: http://hynjin.blogspot.cz/
