Při diskuzi obvykle používám především logiku. Mám tendenci svého oponenta porazit argumenty. Dokázat, že co říká on, jsou nesmysly a tudíž by měl okamžitě uznat moji pravdu, jinak je to pitomec.
Přitom pokud si mám koupit nějaký produkt, tak mě nemusí nutně zajímat jeho parametry. Prodejce mě může umlátit argumenty, že jeho jablko má tolik a tolik vitamínů, že je dobré na trávení a milion dalších výhod. I když prodejci nedovedu vysvětlit proč, jednoduše ho nemusím chtít. Především mu to vysvětlovat vůbec nemusím. Možná, že má pravdu, ale podstatné je pouze, jestli o jeho produkt stojím nebo ne. Zrovna tak nemusím mít rád ženu, která je teoreticky úplně ideální. Ve volbě je podle mě logika v tomto smyslu často druhořadá. Nejprve si něco myslím, a poté si vybírám argumenty, které podporují můj názor. Zní to celkem omezeně. Ale možná není úplně na škodu si to přiznat.
Kdybych měl tedy například nějaký vnitřní pocit, že je diktatura správná, asi bych se nenechal přesvědčit bláznivými anarchisty o opaku. Mám pocit, že na celém názorovém spektru můžeme najít geniální lidi i hlupáky.
Co z toho vyplývá? I když moje řeči budou dávat smysl, tak jednoduše nemusejí nikoho zajímat. A pokud někoho chci přesvědčit, tak bych se měl naučit druhého více vnímat namísto snahy o jeho argumentační rozdrcení. Nedělat z ostatních idioty, ale pochopit, proč se snaží obhájit z mého pohledu takovou hloupost. Jinými slovy se snažit udělat z nepřítele přítele.
Článek vyšel původně na http://hynjin.blogspot.cz/
