Děkuji i za ty raubíře

S Davidem jsem se nedávno bavil o žácích, kteří po letech příjdou do školy a tváří se jako přátelé, přestože nás v každé hodině vyrušovali a obtěžovali. Já mám v tomhle špatnou paměť a na nikoho se neumím dlouho zlobit. Mám tedy radost, když se za mnou příjdou podívat třeba i bývalí neřádi. Mám radost, že jim stálo za to přijít, že nemají jenom negativní vzpomínky.

Ďábelské dítěhttp://snitchcentral.com/index.php/2010/07/signs-kid-nefarious/
Ve škole pozoruji zjednodušeně tři skupinky dětí. Průměrní, kterých si nikdo nevšimne, “nadprůměrní” a “podprůměrní”. Nejtěžší je být určitě průměrný. To je to obvykle hlavním cílem nejen školy, ale také jednotlivých žáků. Vybočování představuje více rizik než výhod. Každé vychýlení od průměru je trestáno - jedno záměrně druhé nechtěně.[1] Když je žák nepozorný, snažíme se ho motivovat případně donutit, aby byl pozornější. Když má naopak někdo úžasné výsledky, tak ho dáváme za vzor, čímž může být toto dítě poškozováno ve svém společenském postavení třídy. Setkal jsem se již s mnoha dětmi, které přiznaly, že nechtějí vybočovat z řady. Nebo se nechtějí učit, protože to pak od nich někdo opíše.
 
Já jsem se snažil po dětech chtít nějakou kreativitu - jistě s touto myšlenkou přišlo nesčetně učitelů přede mnou -pokud ne všichni. Tím však žáky obvykle pletu. Nevědí, co po nich přesně chci, aby splnili svoji povinnost. Výhružkami nám děti moc kreativity neposkytnou.
 
Když dětem slibuji na další týden test, tak to zpravidla po týdnu zapomenu, přestože to mám řádně  poznamenané. Děti se obvykle samy prozradí, jak se pečlivě o přestávce připravují - to je mi vždycky podezřelé. Nebo se některé z nich prořekne, za což pak dostane od ostatních nakládačku, většinou “jenom” psychickou. V každém případě nemám radost, že jdeme psát test. Je to zpravidla tupá činnost. Písemky píšeme v podstatě jenom proto, aby mě děti nerušily. Samozřejmě, abych mohl udělit známky, ale ty jsou v podstatě také jenom jako zbraň proti dětem. V hudební výchově navíc nikoho nepřekvapí, mají-li všichni známku za 1. Mně připadá celkem překvapivé, že by se všichni pečlivě připravili. Naopak pravděpodobnější výsledek, že třebas alespoň jedno dítě dostane známku horší, překvapuje do té doby nazapálené rodiče, třídní učitele a vůbec všechny zúčastněné i nezůčastněné. V případě ne-jedniček je tedy potřeba mít pečlivě v pořádku veškeré formality, což znamená další tlak na spoustu jinak zbytečných testů. Ke známkování mě tedy de facto nutí neukáznění žáci.  Kéž bych mohl já nebo i nespokojený student ukončit naši spolupráci. K tomuto boji jsme však nuceni oba. Žákovi zase nezbývá v podstatě jiná možnost jak vyjádřit nespokojenost, nežli vyrušováním. Minimálně se jedná o nejjednodušší řešení v obou případech. Mockrát jsem se snažil najít nějaký kompromis, nějak se domluvit, abych se mohl věnovat raději žákům, kteří mají zájem. Žáci mohou respektovat moje požadavky nebo se bouřit. Můžu být jakkoliv mírný - pořád jsem v dominantní pozici. 
 
Dneska tyto “rušitele” paradoxně částečně obdivuji. Oceňuji jejich živelnost, odvahu vystoupit z řady. Samozřejmě, obvykle to dělají, aby získali ve třídě body, za to jak to učiteli “nandali”. Nemám rád, když se děti chovají neslušně, když nevyjadřují svůj názor ale jenom slepě a bezmyšlenkovitě se bouří. Jsou to však také oni, kteří mi dávají upřímnou zpětnou vazbu. Jsem rád, že vyrůstá více a více dětí, které mají svůj názor. Jestli se ho naučí také kultivovaně podat, tak to bude dobré. Škoda, že se učí tomu hněvu.
 
 
________________
 
[1] Překvapuje mě, jak dnes ještě některé učitelky pohoršuje skutečnost, že se holky líčí. Osobně na tom nespatřuji nic vkusného, ale nevidím důvod je v tom nějak omezovat.
 
Článek vyšel původně na mém osobním blogu http://hynjin.blogspot.com/