Smyslem života je bavit se životem, a je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho trochu postrčit. Člověk musí neustále osedlávat příběhy, ty střelhbité klisničky, bez nichž by se ploužil v prachu jak unuděný pěšák.
Milan Kundera, Nikdo se nebude smát (První sešit směšných lásek)
Nemám vypracovaný seznam autorů a knih, které bych si vzala sebou na ten pověstný pustý ostrov, případně na nedej bože dlouhý pobyt v nemocnici. Dokonce si myslím, že bych měla v obou případech trochu jiné starosti než četbu - třeba přežít, například.
Ale kdyby přece jen, přibalila bych do zavazadla tolik knih Milana Kundery , kolik bych unesla a navrch položila Směšné lásky.
„ Už jsi četla Třetí sešit směšných lásek?“ zeptal se mě v roce 1969 po několika týdenní známosti můj kluk , o 5 let starší student vysoké školy a pro mě literární autorita nad jiné. Zahanbeně jsem přiznala, že nejenže jsem nečetla sešit třetí, ale ani sešity předchozí, nejenom že neznám Směšné lásky, ale dokonce jsem od autora jménem Milan Kundera nečetla nic. Ne, ani Žert ne. Dnes už samozřejmě vím, že jsem se tehdy neměla proč stydět, nemohla jsem to totiž ještě stihnout, táhlo mi teprve na 16 , měla jsem za sebou léta čtení dobrodružné literatury, "kodovek" i rodokapsů, ale v posledních 2 letech jsem už četla klasiku, českou, ale hlavně francouzskou. Ale českou literaturu 60 – let, to zatím ještě ne. Třetí sešit směšných lásek byl v roce 1969 vydán, ale to také bylo poslední vydání Kundery v Československu po sovětské okupaci. Pak už byl i z knihoven stažen a ve škole se o něm neučilo, jako by neexistoval.
Má literární nedostatečnost byla obratem napravena zapůjčením této útlé knížečky, kterou jsem přečetla hned ten samý večer a zadělala si tak na celoživotní závislost na Milanu Kunderovi. Ještě nikdy jsem totiž nečetla autora, který by mě tak oslovil, s jazykem tak současným , tak fascinujícího ve své břitkosti, smyslu pro ironii a paradox a schopností jít až na dřeň příběhů, vyhmátnout všechna krásná i bolavá místa života. A v neposlední řadě jsem byla samozřejmě nadšena politickým podtextem příběhů, kritikou poměrů v socialistickém Československu, v té době už bohužel zlomeného, zbaveného nadějí na změnu, jak by řekl Kundera : smutně čnícího na startu ohavné normalizace.
Odměnou za mé nadšení z Třetího sešitu směšných lásek (První a Druhý sešit přítel nevlastnil) bylo zapůjčení románu Žert , který jsem zhltla opět za nejkratší možnou dobu, a protože jsem nechtěla zůstat se svým nově objeveným spisovatelem sama, přes výslovný zákaz majitele jsem knihy půjčila kamarádkám. A tak se stalo, že se po jednom z mejdanů Žert ztratil a to pak „ žerty stranou“ , bylo to fakt vážné. Do žertů mi skutečně nebylo, když jsem musela zašantročení knihy přiznat.
Život má ovšem smysl pro rovnováhu a tak se stalo, že když jsem jednou v roce 1970 ve školní knihovně bloumala od povolených klasiků k nezakázaným klasikům, v touze najít něco, co jsem ještě nečetla a co by zároveň nebylo úplné peklo, narazila jsem, obdobně jako klasický Jiráskův F. L. Věk na LIBRI PROHIBITI. Ve zdi mezi regály na mě vykoukl výklenek, malá nika, tajná a vábivá , ale kupodivu s nezamčenými dvířky. Po jejich otevření jsem uviděla První a Druhý sešit Kunderových Směšných lásek. Byly tam určitě i další knihy jiných autorů, ale já to nevnímala. Fascinovaně jsem zírala na ty dva svazečky, nic jsem v tu chvíli v životě nechtěla víc, než si je přečíst a přitom jsem věděla, že mi je nikdo nepůjčí a přečíst zde je nestihnu, zas tak útlé nebyly. Krást se nemá, ale bude to krádež? Nebude to vysvobození pro knihy odsouzené k bytí v temnotě, bez možnosti být dnes večer a pak už napořád se mnou, bydlet v mé knihovně a nechat se půjčovat jen těm nejlepším kamarádům? Mé řešení tohoto morálního dilema bylo jednoznačné, knížky zmizely ve školní kabele a já zmizela z knihovny, pronásledovaná udivenou otázkou soudružky knihovnice : Copak, copak, vy jste si dnes nic nevybrala ?
A tak jsem se stala majitelkou pokladu – dvou sešitů Směšných lásek, ke kterým se po pár letech připojil spolu s majitelem i již zmiňovaný Třetí sešit. … Žila jsem pak se Směšnými láskami dál a četla je, jak šel čas, znovu a znovu i nyní. A stále se mi líbí stejné myšlenky, stejný humor, stejné názory.
Čtu je 50 let a stále mě baví lehkost a vtip, se kterými se asistent na fakultě, přednášející dějiny malířství vyhýbá napsání likvidačního posudku na diletantskou práci pana Zátureckého na téma Mikoláš Aleš , až se dobere k tristnímu zjištění, že se Nikdo nebude smát…
Také mě celý život baví doktor Havel, jeho noblesa, intelekt, nadhled i to děvkařství, za které on přece nemůže - „ k tomu ho přece nutí sama Nutnost“.
Dodnes používáme mezi přáteli pro případ seznamování termíny Kontaktáž a Registráž , které zavedli hrdinové povídky Zvěstovatele věčné touhy.
Vždy jsem rozuměla tomu, jak je lákavé stát se na chvíli někým jiným: nezávislým, bezstarostným a nezodpovědným jako dívka ve Falešném autostopu.
Nakonec to nejlepší:
Eduard a bůh Tady už se Milan Kundera posunul dál, až na úroveň Žertu. Vyprávět příběh tak humorný, až z něj mrazí, to umí skutečně jen on.
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým… Už název povídky zní tak dramaticky, že v nás vzbuzuje pocit nějakého biblického odkazu, ale nic jsem nenašla, je to skutečně asi „jen“ Kunderův originální slogan. Příběh tohoto setkání dávných jednorázových milenců a celá ta filosofie ničení pomníků v zájmu pomíjivé současnosti mě nikdy nepřestane fascinovat.
Myslíte si, že si výše uvedené příběhy pořád čtu z těch našich Tří sešitů směšných lásek, koupených a ukradených v šedesátých letech minulého století? Dávno už je nemám, byly přece půjčeny nejlepším kamarádům, posléze jimi přepůjčeny , ztraceny a nikdy nevráceny. Možná vám to přijde divné, ale já se už kvůli tomu dávno nezlobím, určitě je někdo miloval a možná ještě miluje jako já.
A tak já si v posledních letech čtu v souhrnném vydání Směšných lásek z roku 2007 (Atlantis) s Kunderovým doslovem, kde kromě jiného uvádí, že z tohoto vydání vyřadil kromě jiných také povídku Já, truchlivý bůh. Ta patřila také k mým oblíbeným, je z Prvního sešitu směšných lásek a ten, kdo ten můj má, ať si ji užije. Nám ostatním musí stačit skvělý film Antonína Kachlíka z roku 1969 s Milošem Kopeckým a Pavlem Landovským v hlavních rolích.
