Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou. (Jan Amos Komenský)
Střední škola je to, co z tebe dělá člověka, kterým jsi. Mám skvělé vzpomínky, dobré i špatné, některé zkušenosti s učením a některé, které si s sebou vezmu do konce života. (Giancarlo Stanton)
Nic není tak rozdílné jako autoři výše uvedených citátů :
Americký profesionální hráč baseballu (ročník 1999 ) a náš Jan Amos (představovat není nutné). Přesto anebo právě proto, to byly právě tyto dva výroky, které jsem si zvolila na úvod vzpomínky na naši třídní paní profesorku, která odešla do učitelského nebe, na jehož bránu smí zaklepat a je vpuštěn jen ten pedagog, který zanechal nesmazatelnou stopu. A to stopu nesmazatelně dobrou samozřejmě, neboť nesmazatelnou stopu zanechal například i učitel zpěvu na základce, který bil děti, zejména pak holky, za falešný tón i nepatrné vyrušování při hodině. Takovému pak svědčí spíše Dantův 7. kruh pekla.
Oslovovali jsme ji, stejně jako jsme oslovovali její kolegyně, „ paní profesorko“ , protože takový byl na naší střední škole úzus, říkat učitelům pane profesore. Dodnes se o tom vedou spory, proč by se mělo středoškolskému učiteli říkat profesor, když on se v naprosté většině tímto akademickým titulem nehonosí.
Já si ovšem myslím, že to bylo a je správné, jedná se o tradiční oslovení, zvyklost pramenící možná ještě v Rakousku Uhersku nebo v 1. republice a také záleží na zvyklostech té které školy. A že se nejedná o akademický titul, který uděluje prezident republiky, to snad každý ví. A kdo neví, ať si to osvojí.
Tehdy jsme to oslovení pedagogů vnímali jako něco, co odlišovalo střední školu od školy základní, případně od učilišť. Obdobně jsme chápali vykání, kterého se nám od některých pedagogů dostávalo, zvláště pak od naší paní profesorky.
Paní profesorka byla osobnost. Lišila se zásadně od soudružek učitelek z našich základních škol, ale i od svých kolegyň na naší škole střední. Lišila se vzhledem, jazykem, chováním, mimikou, prostě vším… Byla tak jiná, s tím svým dokonalým mikádem, s dlouhými sukněmi a volnými halenami, ale hlavně svým projevem… Jestli jsem do té doby měla jen mlhavou představu o tom, co znamená být d á m a , začínala jsem chápat… A už v těch 15 – 17 letech jsem toužila být jednou jako ona.
Učila nás (jako třídní) český jazyk a dějepis a pro mě byly tyto hodiny nejvíc, těšila jsem se na ně a čekala, až uplynou ty pro mě nezáživné hodiny ekonomiky a účetnictví, nebo dokonce strašlivá technika a mechanizace administrativy, a já budu poslouchat její zanícený výklad toho, co mě skutečně baví a zajímá.
„ A proč vy jste vlastně šla na tuto školu, Fišerová ? “ zeptala se mě bez varování, když mi jako vždy po zkoušení z literatury psala jedničku a zálibně nad mými znalostmi potřásala hlavou. Aniž by čekala na mou odpověď, pak prohlásila : „ Sem já bych tedy nešla ani po smrti. “ Zůstala jsem zkoprnělá, zmatená a přesto chápající. Zkoprnělá z toho jednoznačného uznání, zmatená z toho, proč tady tedy ona učí, když tím tak pohrdá…. A chápající to, že jsem si studium asi vybrala špatně.
Jako třídní byla bez konkurence. Cítily jsme (dívčí třída) , že nás má ráda a záleží jí na nás. Byla moderní a chápavá. Zastala se holky v kraťasech, na kterou si stěžoval zuřivý zeměpisář : „že nechala doma nejen sukni, ale i vědomosti“ a že kraťasy je z tohoto titulu nutné zakázat. Boj o kraťasy ve sborovně vyhrála, jejich zákaz prosazen nebyl, ale měla na jejich nošení přísné estetické nároky. To se projevilo na turistickém výletě v Krkonoších, kde těsně před Petrovkou zavelela : Prdelaté se obléknou, v šortkách mohou jít dál jen štíhlé !!! To by dnes neprošlo, že…
Po Krkonoších následovaly Beskydy, po Beskydech Malá Fatra. Táhnout se s báglem a bolavýma nohama , mít žízeň, spálený nos a spát po třiceti v ubytovnách, ale pak stát někde nahoře, žasnout a cítit se jako první člověk, to mě naučila ona. A na její výroky, kterými nás častovala, také nelze zapomenout : Vám by se, Bálková, líbilo, aby vás na výletě do hor, vozili lanovkou od hospody k hospodě… ( to byly Beskydy)
A také nelze zapomenout na poslední výlet do Malé Fatry, to nám už bylo 18, kdy paní profesorka poprvé v klidu zalehla ve svém pokoji v hotelu a co děláme my, plnoleté, měla na háku. A světe div se, i ty největší „průserářky“ najednou večer nikam nezmizely, naopak všechny jsme se zabarikádovaly ve svých chatkách a na dorážející slovenské „ chalany“ jsme pokřikovaly jen odmítavé hlášky. V rámci historické pravdy však nutno přiznat , že to nebylo mravností, ale spíš strachem. Oni ti slovenští kluci byli takoví „ divní, jiní a ostřejší “ a my jsme jich trochu bály...
Paní profesorka byla vždy nad věcí a nikdo by nevěřil, že ji tak vykolejí pouhá podložka, podložka pod dvojlist při psaní čtvrtletní práce. Ovšem nebyla to ledajaká podložka, ale s přesně určenými, širokými řádky. Problém byl v tom, že část třídy, nebo snad většina , tuto podložku ten den, tu hodinu, neměla. Zuřila strašně a dopustila se tímto vůči nám při výčitkách kvůli absenci podložky kultovního oslovení : „ Vy nány pitomé…..“
Bohužel, „my nány pitomé“, což po těch letech zní jako „moje zlaté holky“, už jsme ji neměly k maturitě. Toho nepřestanu nikdy litovat.
Paní profesorka byla má láska na celý život a já si myslela, že má vždy pravdu . V devadesátých letech učila mého syna a na třídní schůzce mi řekla, že „je to chytrý hošík, ale není tak chytrý jako maminka“. Bože, jak se zmýlila.
Jakou já jsem tehdy měla chytrost? Jedině tu, že jsem pochopila to, co ona mi už řekla před lety ? Že jsem tady špatně, když jsem si na třídní schůzku mého syna „odskočila“ z ekonomické kanceláře a ne z nějaké akademické knihovny. Ale s tím už se v té době dalo těžko něco dělat. Zato „ chytrý hošík“ se ve svém oboru našel a vyprofiloval .
Chodila na všechny naše srazy, po zajímavých 10 -ti letech, když nás ještě napadlo jet znovu společně na hory, možná po 15-ti, určitě po 20, 30 a 40 - ti letech.
Vždy jsem toužila být jako ona, tak sečtělá, tak výjimečná, tak statečná…..podařilo se mi to zatím jen částečně, ale nezoufejme, spolužačky mé milé , vždyť na to máme ještě 25 let čas …
Pokud se sejdeme letos, při příležitosti 50 - ti let od maturity, poprvé nebude s námi, ale bude to hlavně o ní.
