Kdo se bojí klasiky

Božena versus Ema.  Obě žily v polovině 19. století, obě  byly krásné,  vdané, obě byly  matkami, obě byly  nevěrné, obě byly   milované a milovaly  -  skutečně obě někoho milovaly ?

Přiznám se, že ponořit se dnes znovu do  Madame  Bovary  by mě samotnou nenapadlo. Knihu jsem začala  podruhé číst z podnětu mé přítelkyně, která  řekla, že už ji nebaví  neznat dílo, na které všude  slyší odkazy. (Tak tomu já rozumím, to byl  jeden z důvodů, proč jsem se začala zajímat o bibli…)

Náhoda tomu chtěla, že jsem Madam Bovary  začala číst (po více jak  30 –ti letech, takže skoro jako poprvé) v době, kdy ČT začala dávat minisérii Božena. To znamená, že jsem  oba tyto  příběhy  krásných a nevěrných žen, které se  odehrály  v přibližně ve stejné době, mohla vnímat zároveň, porovnávat a neubránit se tak  vlastnímu hodnocení jejich osudů a charakterů.

Současné televizní zpracování příběhu Boženy Němcové vystihlo,  nebo alespoň nemohlo  rozmazat  obraz, který si  já si o této „ české George Sandové  “v sobě celý život nesu : Krásná, nadaná, vášnivá,  neústupná, o míle napřed  před svou dobou, možná i před každou dobou, neboť  např. její přístup k vedení domácnosti by ve většině případů neprošel ani dnes.  A hlavně milovaná, milovaná mužem svým, muži jinými a hlavně také  muži, avantgardními umělci,  dlouho po své smrti, ve 20. století.  Když jsem  jako 17-ti letá studentka přednášela  básně  věnované jí  Nezvalem, Halasem  a  Seifertem , věřte nevěřte,  bavilo mě  to,  snad i něco víc…. 

Madam Bovary jsem poprvé  četla přibližně ve stejné době, takže mi tehdy vůbec nepřišlo divné, co mě šokovalo nyní – Emu prakticky vůbec nezajímalo  její dítě – jediná dcera Berta. Na rozdíl od ní byla Božena matkou svých čtyř dětí  milující, které velmi záleželo na jejich osudu, hlavně  na vzdělání.

Ema ani Božena se nevdaly z lásky.  Ema si ale  brát lékaře Bovaryho nemusela, byla to čistě její volba. Boženy se početná  rodina  chtěla zbavit, sňatek s Josefem Němce  byl pro mladou dívku menší zlo než  jiní  nápadníci.

Obě bytostně toužily po lásce, ale Boženino toužení je mi nesrovnatelně  bližší. Tam cítím pravou vášeň, která se v milostném objetí přetváří a přetavuje do něčeho většího, co nás přesahuje, do touhy, která náš žene nad horizont, do míst,  o kterých  všichni  sníme  a nikdy je nepřestaneme hledat.

Emino toužení je toužením čtenářky romantických příběhů, ona hlavně  chtěla prožít, o čem četla, hlavně nežít tu svou zoufale nudnou  realitu, která  by ovšem podle mě  vůbec nudná být nemusela.  Stačilo by přijmout svůj úděl: dobrovolně zvolený  manželský svazek, dobré živobytí  milované manželky vesnického lékaře a hlavně matky. Jenže touha po lásce může být a je  zničující….

Pokud Boženu  také její vášeň zničila, což  tak zcela doloženo není,  rozdíl  je oproti Emě  v jejím konci  stejný,  jako v životě.  Ema si stvořila  svůj sen o lásce ve své mysli a  ve jménu toho snu zlikvidovala sebe i svou rodinu,  jak morálně tak materiálně.   Božena přetavila svůj sen o lásce a svou vizi v lepší příští do nádherných, a nám všem drahých  příběhů, které jsme si  všichni přivlastnili.   Příběhů  o všech našich milovaných babičkách (i o tobě, babičko Terezo),  o krásných a divokých holkách (kdo z nás kdy  nechtěl být Divou Bárou).  A také do pohádek , kde  dobrá  naděje  vítězí nad zlou beznadějí, a bez kterých by se nám žilo hůř.

Takže je asi už  zbytečné uvádět, která  hrdinka  to u mě vyhrála, a proč je lepší být Boženou než Emou.  Jediné, co měly společné, bylo dle mého soudu to, že předmětem jejich lásky nebyl muž (ani Rudolf, ani Leon, ani Bolemír, ani  Hanuš), ale láska  sama.