Kdo se bojí klasiky....

Victor Hugo –  Bídníci. Klasika, které se nebojí čtenáři ani diváci, neboť ji milují napříč generacemi. Jediní, kteří by se měli bát, než zvednou tu pověstnou rukavici a dovolí si ztvárnit dílo takového významu, jsou tvůrci.

Úvodem musím předeslat, že Bídníci jsou moje srdeční záležitost, která mě provází celým životem.  Tento krásný a silný příběh nelze nemilovat. Už jako dítě jsem  prožívala  krutý osud Fantiny,  obdivovala  silného  Jeana Valjeana,  dojímala se nad láskou Cosetty a Maria a  nenáviděla  komisaře Javerta.  A protože nepatřím k divákům, kteří nedají nikdy dopustit na adaptaci literárního díla, kterou viděli poprvé, tak mě celkem uspokojilo, i když nenadchlo  další  zpracování  Bídníků z roku 2000, ač slavný  Depardieu  nikdy nepatřil k mým idolům.

Uvítala jsem tedy skutečnost, že se  Bídníci dočkali dalšího  zpracování  z v roce 2018 - 2019 (Velká Británie / USA režie Tom Shankland)  a těšila se, jak  se tvůrcům  podařilo příběh uchopit, zachovat, doufejme  nezkazit a  snad i přidat něco nového. Samozřejmě jsem byla nejvíc zvědavá na hlavní postavu Jeana Valjeana.  Zde  jsem se nezklamala. Mám za to, že Dominic  West  se své role zhostil brilantně a za mě byl, při vší úctě k Jeanu Gabinovi, nejlepším Valjeanem.  Dále mě zaujalo  ztvárnění manželů Thénardierových,  kteří byli tak nádherně odporní, že  snad by to už ani  více možné nebylo.    Zejména matka  v podání   úžasné  Olivie Colman byla  jako „ pěstounka“ na zabití.  Skvělá a uvěřitelná byla i Lily Collins jako představitelka Fantiny, zatímco Cosetta byla jen hezká, křehká a milá,  ale tak to asi mělo být, její postava větší ambice neměla. 

Pro toho, kdo seriál viděl, nebude asi překvapením,   že si  komisaře Javerta   nechávám s hodnocením nakonec, přestože je to de facto druhá hlavní postava – protihráč Jeana Valjeana.

Slušelo by se  začít tím, že  představitel  Javerta   David Oyelowo je skvělý a charismatický herec, ale………Já ale toto klišé odmítám.  Komisaře Javerta  prostě neměl hrát herec černé pleti, ať už to byl herec skvělý nebo průměrný. Natolik se přece orientujeme v historii, že nám představa černého vrchního pařížského komisaře v první třetině 19. století  musí připadat absurdní.  Pro ty co namítnou, že barva pleti není v tomto případě podstatná, že důležité je ztvárnění posedlosti po usvědčení a zničení toho, kdo v očích Javerta ztělesňuje zlo ohrožující společnost, nelze než kontrovat tím, že pak Fantinu i Cosettu mohly hrát ošklivky  a Valjeana   mrňous. To je samozřejmě přehnané, ale chci tím říct, že by se tvůrci prostě měli držet jak reálií historických, tak i literární předlohy.  Oni samozřejmě mohou argumentovat uměleckou licencí, pak ale ať vědí a slyší, že  v tomto případě tato „ licence“  diváka   ruší  a zkazí mu zážitek z jinak velmi kvalitní podívané.   Mě to tedy rušilo velmi a pokud budu chtít být ironická, tak se povedlo,   že to bylo ještě  „ působivější“  než černá Máří Magdaléna v seriálu Bible pokračuje.  A to bylo nějaké peklo!

Kam až povede snaha po rasové korektnosti ?