Jaromíra Nohavicu jsem dosud viděla a slyšela na živo jen jednou. Bylo to v Ústí nad Labem, dobře před 20 lety, v Národním domě, jehož sál nepatří k největším.
Úžasný zážitek z tohoto koncertu mám zkalený vzpomínkou na šílenou fanynku, která sedíc přede mnou, hulákala, co to dalo všechny texty jeho písní (pravda, znala je dokonale) a tak zpěváka úplně přehlušovala. Podotýkám, že se skutečně nejednalo o zpěv refrénů na výzvu účinkujícího, ale souvislý zpěv, řev a lkaní, provozované pro mě tou zcela cizí paní, na kterou jsem si lístek nekoupila.
Od té doby k nám na Ústecko, pokud vím, Jarek nezavítal. Důvod netuším, tou fanynkou to nebude. Jeho tíhnutí k ruské kultuře a kontroverzní Putinovu medaili z roku 2018 by mu tady, na načervenalém severu určitě nikdo za zlé neměl. Stejně jako jeho údajnou nebo skutečnou spolupráci s STB (kdo to ví a koho to dnes zajímá…) Konečně ani my, jeho příznivci, co rozhodně nejsme rudí ani narůžovělí, bychom jej kvůli tomu nebojkotovali. Nám jde hlavně o jeho muziku. Ale co naplat, nepřijel a nepřijel a my jsme se smířili s tím, že asi už nikdy nepřijede.
Konečně máme jeho alba a tak si můžeme donekonečna pouštět nejdříve Darmoděje a Bláznivou Markétu, Kometu a Martinu, pak pochopit to Divné století (pro mě úplně top album), kdy si můžeš „zatančit jak slunce mezi pomeranči, uvidíš Divoké koně, Sarajevo, můžeš hořet vášní a nakonec být „starým mužem“, však to znáte, proč to dál vyjmenovávat…
Ale také můžeme pohladit jeho Smutné srdce z roku 2000 , které nás naučilo pochopit, že smrt není až tak zlá, protože “Když si každý nese své břímě“ tak „Už otvírá vrátný brány, už pofoukal vítr rány“…. (Tady musím podotknout, že tahle píseň , bohužel málo známá, mi pomohla překonat ztrátu z největších.)
A hlavně můžeme poslouchat jeho krásné, poslední album, kde si uvědomíme, že nám všem dala nebo jednou dá Máma na krk klíč… a pak už to bude jen na nás. A další krásné skladby (abych se neopakovala odkazuji na svůj blog z 18. 2. 2021 – „Jarek Nohavice je zpět “)
Jaké tedy bylo naše překvapení, že na úředně deklarovaném sklonku letošní doby covidové jsme za 5 minut 12 zjistili, že dne 8. 2. 2022 bude Jarek v Litoměřicích !!! Samozřejmě bylo beznadějně vyprodáno, přičemž litoměřický „kulturák“ je mnohonásobně větší než zmíněný prostý ústecký Národní dům. Něčí smůla, naše štěstí: 2 lístky byly vráceny a my jsme byli přitom ! Radost byla velká, ale asi už je mi souzeno, že ji opět i po 20 letech musím mít, byť jen lehce, něčím zkalenou. Tentokrát sice nikoli nevyžádanými pěveckými projevy, ale pozdními příchody nejméně 10 % diváků!
Dovedete to pochopit? Jarek Nohavica přijede po tolika letech, vyprodá sál, začíná se v 19. hod. a všichni přece musí vědět, že se kontrolují jak vstupenky , tak Tečka, nebo jiný doklad.
Takže se začalo v 19.20 !!! Co si asi myslí takové publikum : „ Však voni počkaj, táto, za ty prachy…“ nebo „ Proč bych se honil-a, hlavně ať jsme v pohodě...“ nebo „ Klídek, kam spěchat , dyť máme tu svobodu.. “
My, co jsme přišli včas, jim tímto vzkazujeme: Kdo pozdě chodí, ostatním škodí ! Považujeme vás, bez prominutí, za burany a řepáky. Zkazili jste nám všem začátek koncertu a byla nám za vás hanba, když se Nohavica o tom ironicky zmínil. („Je tady taková elita, že až chodí pozdě na koncert“). Kvůli vám se končilo o půl hodiny později a vy ještě máte tu drzost požadovat na účinkujících přídavek? OMG.
Když už koncert konečně bez přerušování začal, měl spád, měl atmosféru a měl humor. Hlavně ten humor, na ten asi Jarek chtěl v této době vsadit. Takže ano, smáli jsme se, ale kdybych písně měla vybírat já… asi bych vybrala hodně písní jiných…
Ale Máma mi dala na krk klíč mi zazpíval, tak si neztěžuji.
Díky Jarku a nezanevři na nás, vždyť jsi též ze severu, i když moravského…
