Izrael 2014 - vzpomínka pátá, poslední - možná

Na co se budeme  těšit, když ne  na Izrael?   Kde najdeme ten mír a zázrak, když ne  v Jeruzalémě, který  není jen město,  ale  dar, nezávislý  na  konkrétní víře.....  Už se tam nepodíváme ?  Tak  alespoň pár vzpomínek...

Když spolu lidé s větším či menším zájmem o věc, kvůli které se sešli na poznávacím zájezdě do Izraele, stráví 11 dní, z toho nemalou část v těsné blízkosti na sedadlech autobusu, nezažijí pouze dech beroucí pohledy na biblickou krajinu a fascinaci biblickými místy, jejichž názvy jim vždy zněly jako z pohádky. Zažijí také situace a příhody, které mají daleko do vznešenosti jejich výletních cílů, zato mohou posloužit jako zdroj veselí při vlastních vzpomínkách na zájezd a při  vyprávění přátelům. A právě těmto příhodám  zkusím  poslední vzpomínku na Izrael věnovat.

Přestože se  v roce 2014 cestovalo  prakticky po celém světě a lidé, kteří se  před dvěma desítkami let  rozhodovali mezi  Lipnem  a Máchovým jezerem,   v lepším případě mezi Balatonem a Baltem, zasvěceně hovořili o řeckých ostrovech a thajských plážích,  nezůstal náš výběr dovolené bez udivených komentářů   přátel a známých.  „ Do Izraele ?  Proč ?  A to se nebojíte ? „  Proč jsme věděli,  trochu jsme se báli   a   jednalo  se  o  nejvzdálenější místo, kam jsme v životě letěli. 

Ale také jsme se nesmírně těšili a byli plni očekávání. S koktejlem popsaných pocitů  v hlavě stojíme na letišti před odbavením, kolem nás defilují ortodoxní Židé s pejzy a  v černých kabátech a kloboucích, kteří se  vracejí  do vlasti  a přítel prohlásí: „Máme poslední možnost se rozhodnout.  Buď nastoupíme do letadla, nebo ti tady vyfotím  pár Židů a pojedeme domů.  Vyber si.“ Jak vyplývá  z tohoto textu, vybrala jsem si první možnost a za   několik    hodin   se  můj izraelský sen stal skutečností.

První den pobytu byl nejnáročnější.  Hned po příletu  po 5 hodině ranní  (v letadle se  toho moc nenaspí) jsme vyjeli na  Olivovou horu  s výhledem na Jeruzalém, pak následovala  zastávka na atraktivní vyhlídce do hlubokého kaňonu Wádi Quelt, snídaně v Jerichu, výstup  na horu Pokušení, kde Ježíš čelil satanovým nástrahám (my bychom jim okamžitě podlehli, jak jsme byli unavení)  a  dále  Mrtvé moře.  Když  jsme po koupání v Mrtvém moři  zastavili u dalšího cíle, domnívali  se někteří  napůl spící a naprosto vyčerpaní „účastníci zájezdu“, že  konečně dorazili  do  hotelu  a dožadovali se ubytování.   Nebylo však možné jim vyhovět, neboť se jednalo o Nabi Musa,  mešitu  vybudovanou uprostřed Judské pouště, s hrobem Mojžíše a  Aišy (Mohamedovy milované manželky).  Obávám se, že jejich zklamání a  ztráta naděje na okamžitý odpočinek  byly  silnější než touha po poznání a toto poutní místo beduínů  mají ve spánkovém  oparu dodnes.

Kdo z nás by neznal výraz Lazar. Leží jako Lazar, je z něj  Lazar, nebo  lazaret -název pro nemocnici.   Je to výraz známý a stále používaný. Lazar je jedna z biblických postav,  jejíž jméno  se stalo  symbolem nemocného člověka.   Svatý Lazar je ovšem spojován nejen s nemoc,  ale hlavně s uzdravením  a neuzdravil, lépe řečeno nevzkřísil, jej nikdo  jiný  než Ježíš Kristus.  Věty, které Ježíš pronesl  před vzkříšením Lazara k jeho sestře Martě jsou také velmi známé, a  dodnes  slouží jako motta na úmrtních oznámeních a náhrobcích  :  „Já jsem  vzkříšení i život. Kdo  věří ve  mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne , neumře navěky.  Věříš tomu?“  (Bible , Evangelium  podle  Jana 11,25 -26)

Lazarův hrob v Betanii  byl naším dalším cílem hned následujícího dne po výše popsaném maratonu při příletu do Svaté země. Od tohoto dne už se ale naše poznávání konalo v tempu rozumném a pro většinu z nás přijatelném.  Zcela po rozumu se však  v místech  Lazarova hrobu  všichni  nechovali.  Sestoupali jsme po schodech  do  stísněného prostoru pod zemí, kam se vešli tak 4 lidé a  který ústil  do   dalšího malého prostoru, což byl právě Lazarův hrob.  Zatímco nás ostatní nenapadlo nic jiného, než  do  tohoto prázdného místa vytesaného ve skále nahlédnout, naší kolegyni  Evy  se zmocnila touha po poznání tak silná, že nehledě na svou korpulentní postavu  vlezla do hrobu, a to dokonce i s velkým batohem na zádech. A byl tu problém. 

Ačkoliv tam se ocitla tak rychle, že jí to nikdo ani nestačil vymluvit, zpátky to nešlo. Vyplnila i s batohem praktický celý  Lazarův hrob  a  nezůstal jí žádný manipulační prostor, aby se z jeho sevření vymanila.  S pomocí ostatních se to však díky Bohu po  delší době nakonec podařilo, takže tento příběh skončil šťastně , stejně jako ten Lazarův.

Můj přítel, kromě výše uvedeného návrhu na vyfocení ortodoxních Židů na letišti a následného   předstírání pobytu v Izraeli,   má  ještě dvě příhody týkající  se focení.  V Chrámu Božího hrobu  nikde zákaz fotografování uveden nebyl  a proto nás velmi překvapil  zuřivý útok maličkého ortodoxního řeckého mnicha,  který  se  náhle vyřítil s válečným pokřikem na zkoprněného, téměř jednou tak vysokého  přítele, který se právě chystal zmáčknout spoušť. Těžko říci, co měl tento ochránce Golgoty v úmyslu, ale při jejich výškovém rozdílu to vypadalo, že se jej nejspíš chystá kousnout do břicha. To jsme nechtěli riskovat a dali se na ústup.  V druhém případě šlo o focení v klášteře Svatého Sáby,  kde byl zakázán jak přístup ženám, tak focení.  Fotil tedy tajně, kvůli mně, abych o nic nepřišla, a byl za to vykázán.   Ještě   na něj prozradím, že po návštěvě u Zdi nářků (Židé používají raději označení Západní zeď) nevrátil zapůjčenou jarmulku, bez které nemají muži na toto nejsvětější místo Židů přístup.  Neudělal to úmyslně, prostě zapomněl tuto pokrývku hlavy, která svědčí o respektu a bázni před bohem,  po návštěvě zdi odevzdat.  Není divu, nejedná se vůbec o jednoduchou akci, po přísné prohlídce se muži a ženy rozdělí, muži dostanou jarmulku, ženy se musí zahalit a až poté smí všichni přistoupit ke zdi.  Zpátky je nutné couvat, neobracet se ke zdi zády…..   Takže věřím, že mu to Jehova odpustil, ale nejsem si jistá, zda odpustil již výše zmíněné kolegyni Evě její názor, že mikve (rituální očistná lázeň)  před Západní zdí asi  slouží k výplachům  nosních dutin,

Na závěr vzpomínek na pobyt v Izraeli musím zmínit naše další kolegy - dvojici přátel z Moravy, neustále popíjejících slivovici nezávisle na tom, zda se nacházíme v autobusu nebo v hotelu a zda se navštívené památky vztahují ke Starému či Novému zákonu. Zde je na místě upřesnit, že chlapci ne vždy tyto památky poctili svou přítomností, občas na nás čekali před branami s nezbytným doplňkem slivovice – plechovkou piva. Do konce pobytu jsem nepochopila, co pohledávají na tomto zájezdu nebo snad „proč a kdo je vyslal na tuto misi“ ? Ale boží cesty jsou, jak je známo, nevyzpytatelné. Rozhodně ale s nimi byla legrace. S „Moraváky“, nikoli s božími cestami, na ty pozor.