Bezbožníci u Božího hrobu. " Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná. " (Gabriel Laub)
Nejsem pokřtěná. Moji rodiče používali termín bez vyznání a nedali pokřtít mě ani mé tři sourozence. Bez vyznání byla již matka, narozená v roce 1922. Již její rodiče a prarodiče byli nevěřící, vlastenci, aktivně činní v protinacistickém odboji (matčini prarodiče, strýc a teta byli popraveni za heydrichiády). Myslím si, že ateismus české společnosti nemá souvislost se statečností a inteligencí národa a nebyl zapříčiněn pouze režimem oficiálně nastoleným v roce 1948, ale že má hlubší příčiny. Kořeny českého „bezvěrectví“ budou kromě jiného v historicky zdůvodněném odmítání katolicismu, který žádný reformní směr neuměl nahradit. Otec narozený v roce 1913 pokřtěn byl, na rozdíl od matky pocházel z rodiny praktikujících katolíků. Jako chlapec „ministrantoval“ v kostele, za což od matky ještě po desítkách let sklízel laskavý posměch.
Vyrůstala jsem tedy v prostředí naprosto nenáboženském, což bylo zde, na severu Čech v šedesátých letech minulého století, zcela běžné. Ve škole se náboženství nejen že nevyučovalo, ale ani se o něm zásadně učitelé nezmiňovali, jako když něco jako víra vůbec neexistuje. Doma jsem slyšela jen názory silně negativní, a to ve smyslu víry jako otupující ideologie, která je nehodná pokrokového člověka. Vánoce a Velikonoce byly prezentovány jako „slunovrat, svátky rodiny a dětí a svátky jara“. Na druhou stranu musím přiznat svým rodičům, že na Vánoce a Velikonoce, přestože chyběly všechny jejich atributy (Ježíšek, Ježíš, koledy, půst i půlnoční mše), mám ty nejkrásnější vzpomínky. Láska nechyběla.
Jak již jsem uvedla, trápil mě rozpor mezi negativním hodnocením náboženství a krásou uměleckých děl náboženstvím inspirovaných, ale vztah k náboženství jsem měla adekvátní výchově, tj. spíše žádný nebo posměšně shovívavý, a to hlavně k řídkým projevům víry, s kterými bylo možné se v té době setkat ( k „ pánbíčkářům“….) Zajímavé bylo, že obdobné a ještě mnohem příkřejší názory na víru měly i mé spolužačky ze střední školy, přestože pocházely z rodin, které na rozdíl od té mé, nebyly s komunistickým režimem názorově loajální. České přesněji řečeno severočeské bezvěrectví prostě nekorespondovalo pouze s levicovým politickým přesvědčením, tak jednoduché to rozhodně nebylo a není ani v současnosti.
Přelom pro mě nastal až tehdy, když jsem se seznámila se svým budoucím mužem a hlavně s jeho rodinou. Poprvé v životě jsem poznala lidi, kteří ačkoliv vypadají a chovají se jako my, tak „ten Bůh“ je s nimi stále přítomen, je přirozenou součástí jejich života. Zejména ta přirozenost pramenící z výchovy mě zaujala. Svátky měly v této rodině úplně jiný rozměr, více se dbalo na všechny tradice, až mně to připadalo trochu směšné a zkraje to bylo i předmětem sporů, když v těchto tradicích chtěl manžel pokračovat i v naší „mladé moderní rodině.“ Dnes mě mrzí, že jsme tradice nectili ještě mnohem více. Ale nešlo jen o svátky, hlavně osudové a přelomové životní události (narození dětí, svatby, smrt) se v rodině mého muže díky víře prožívaly jinak, hlouběji a smířeněji. Snad někdy v té době mě poprvé napadlo, že věřící člověk „je na tom lépe“, že se na nás, kteří jsme nebyli k víře vychováni, dopustili rodiče a společnost křivdy, že nás ochudili o něco, co život obohacuje, když je dobře a co jej činí snesitelnější, když je zle. Ta myšlenka už mě neopustila nikdy.
A mám ji v hlavě i ve chvíli, kdy jsme vyšli na nádvoří z Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Dojmy jsou smíšené. Návštěvníků je obrovské množství. Kolik z nich bylo skutečných věřících? U některých byla víra nepřehlédnutelná, v transu padali na mramorovou desku posledního Spasitelova spočinutí, skutečně to tak cítí? Někteří se „jen“ modlili. A co ti, kteří pouze chodí, dívají se a mlčí - jako já ? Proč jsme tady? Co hledáme? Jsme jen zvědaví turisté, co si odškrtnou další bod programu nebo doufáme, že námi Golgota otřese a někde hluboko zažehne plamínek víry? Stane se mi to zde, začnu v ě ř i t ? A pokud ne, mám naději příště, na jiném svatém místě, kolik mi jich v tomto městě ještě zbývá ? Kolik mi jich vůbec v tomto životě zbývá? A je to vůbec o místech? Jistě že ne, to přece vím.
Chrám Božího hrobu není nádherná, velkolepá, vznešená, dech beroucí katedrála. Je to zde temné, ponuré, místy zanedbané a špinavé … Je smutným paradoxem, že klíče od tohoto nejposvátnějšího křesťanského chrámu mají muslimové, neboť křesťanské církve nejsou schopny se na jeho správě dohodnout.
Proč to tam tedy bylo pro mne tak fascinující a nezapomenutelné? Snad právě pro tu ponurost, která tomu místu svědčí. Snad proto, že jsem se směla dotknout míst, kam položili ukřižovaného Ježíše a sloupů, kolem kterých již prošly miliony věřících i nevěřících, pochybujících i doufajících ….nevím.
Jediné, co v tu chvíli vím, je to, že si musím vzít trochu hlíny, nepatrné množství hlíny z blízkosti Božího hrobu. To je pro tebe, říkám v duchu tomu, kdo už zná odpovědi na všechny otázky a po návratu z Izraele vložím tu zem do jeho hrobu, který bude jednou i můj.
