IZRAEL 2014 - vzpomínka čtvrtá

Bezbožníci u Božího hrobu.  " Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná. " (Gabriel Laub)

Nejsem pokřtěná. Moji rodiče používali termín bez vyznání a nedali pokřtít mě ani mé tři sourozence.  Bez vyznání byla již matka, narozená v roce 1922. Již její rodiče a prarodiče byli nevěřící, vlastenci, aktivně činní v protinacistickém odboji (matčini prarodiče, strýc a teta byli popraveni za heydrichiády). Myslím si, že ateismus české společnosti nemá souvislost se statečností a inteligencí národa  a nebyl  zapříčiněn  pouze režimem oficiálně nastoleným v roce 1948, ale že má hlubší příčiny. Kořeny českého „bezvěrectví“ budou kromě jiného  v historicky zdůvodněném odmítání katolicismu, který žádný reformní směr neuměl nahradit. Otec narozený v roce 1913 pokřtěn byl, na rozdíl od matky pocházel z rodiny praktikujících katolíků. Jako chlapec „ministrantoval“ v kostele, za což od matky ještě po desítkách let sklízel laskavý posměch. 

Vyrůstala jsem tedy v prostředí naprosto nenáboženském, což bylo zde, na severu Čech v šedesátých letech minulého století, zcela běžné. Ve škole se náboženství nejen že nevyučovalo, ale ani se o něm zásadně učitelé nezmiňovali, jako když něco jako víra vůbec neexistuje. Doma jsem slyšela jen názory silně negativní, a to ve smyslu víry jako otupující  ideologie, která je nehodná pokrokového  člověka.  Vánoce a Velikonoce byly prezentovány jako „slunovrat, svátky rodiny a dětí a svátky jara“. Na druhou stranu musím přiznat svým rodičům, že na Vánoce a Velikonoce, přestože chyběly všechny jejich atributy (Ježíšek,   Ježíš, koledy, půst i půlnoční  mše),  mám ty nejkrásnější vzpomínky. Láska nechyběla. 

Jak již jsem uvedla, trápil mě rozpor mezi negativním hodnocením náboženství a krásou uměleckých děl  náboženstvím inspirovaných, ale vztah k náboženství jsem měla adekvátní výchově, tj. spíše žádný  nebo  posměšně shovívavý, a to hlavně k řídkým projevům víry, s kterými bylo možné se v té době setkat ( k „ pánbíčkářům“….)  Zajímavé bylo, že obdobné  a ještě mnohem příkřejší  názory  na víru měly i mé spolužačky ze střední školy, přestože pocházely z rodin, které na rozdíl od té mé, nebyly s komunistickým režimem názorově loajální.  České přesněji řečeno severočeské bezvěrectví prostě nekorespondovalo pouze  s levicovým politickým přesvědčením, tak jednoduché to rozhodně nebylo a není  ani v současnosti. 

Přelom pro mě nastal až tehdy, když jsem se seznámila se svým budoucím mužem a hlavně s jeho rodinou.  Poprvé v životě jsem poznala lidi, kteří ačkoliv vypadají a chovají se jako my,  tak „ten Bůh“ je s nimi stále  přítomen, je přirozenou součástí jejich života. Zejména ta přirozenost pramenící z výchovy mě zaujala. Svátky měly v této rodině úplně jiný rozměr, více se dbalo na všechny tradice, až mně to připadalo trochu  směšné a  zkraje   to bylo  i předmětem sporů, když  v těchto tradicích   chtěl  manžel  pokračovat i  v naší  „mladé moderní rodině.“  Dnes mě mrzí, že jsme tradice nectili ještě mnohem více. Ale nešlo jen  o svátky, hlavně  osudové a  přelomové životní události (narození dětí, svatby, smrt) se  v rodině mého muže  díky víře prožívaly jinak, hlouběji a smířeněji.  Snad někdy v té době mě poprvé napadlo, že věřící člověk  „je na tom lépe“, že se na nás, kteří jsme nebyli k víře vychováni, dopustili rodiče a společnost křivdy, že nás ochudili o něco, co život obohacuje,  když je dobře a co jej činí snesitelnější, když je zle. Ta myšlenka  už mě neopustila  nikdy.  

A mám ji v hlavě i ve chvíli, kdy jsme vyšli  na nádvoří z Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Dojmy jsou smíšené. Návštěvníků je obrovské množství.  Kolik z nich bylo skutečných věřících? U některých byla víra nepřehlédnutelná, v transu padali na mramorovou desku posledního Spasitelova spočinutí,  skutečně to tak cítí? Někteří se „jen“ modlili. A co ti,  kteří  pouze  chodí, dívají se a mlčí - jako já ? Proč jsme tady? Co hledáme? Jsme jen zvědaví turisté, co si odškrtnou další bod programu  nebo doufáme, že  námi  Golgota otřese a  někde hluboko zažehne plamínek víry? Stane se mi to zde,  začnu  v ě ř i t ?  A pokud ne, mám naději příště, na jiném svatém místě, kolik mi jich v tomto městě ještě zbývá ?  Kolik mi jich vůbec v tomto životě zbývá?  A je to vůbec o místech? Jistě že ne, to přece vím. 

 Chrám Božího hrobu není nádherná, velkolepá, vznešená,  dech beroucí  katedrála. Je to zde  temné,  ponuré,  místy  zanedbané a  špinavé … Je smutným paradoxem, že  klíče od  tohoto nejposvátnějšího  křesťanského chrámu mají muslimové, neboť křesťanské církve  nejsou schopny  se na jeho správě dohodnout. 

 Proč to tam tedy bylo pro mne tak fascinující a nezapomenutelné? Snad právě pro tu ponurost, která tomu místu svědčí. Snad proto, že jsem se směla dotknout míst, kam položili  ukřižovaného Ježíše a sloupů, kolem kterých již prošly miliony věřících i nevěřících, pochybujících i doufajících  ….nevím.

Jediné, co v tu chvíli vím, je to, že si musím vzít trochu hlíny, nepatrné množství hlíny z blízkosti Božího hrobu.  To je pro tebe,  říkám  v duchu tomu, kdo už zná odpovědi na všechny otázky  a  po návratu  z Izraele vložím tu zem do jeho hrobu, který bude jednou i můj.