V otázce potratů jsem vždy zastával liberální stanoviska jako ostatně každý, kdo se na ten problém racionálně dívá z pohledu matky stojící před osudovým rozhodnutím. Ale přiznejme si, že tady existuje ještě perspektiva další osoby, pro kterou jde o rozhodnutí neméně osudové. Zkusili jste si někdy představit, že Vy byste byli ten nechtěný plod? Literatura poskytuje možnosti, které reálný život často nabídnout nemůže, stejně jako by se v něm nikdy neuskutečnil následující rozhovor. Přestože jde o situaci krajně nerealistickou, mohl by sloužit k velmi reálnému a střízlivému zamyšlení.
„Mami?“
„Kdo je to?“
„Tvoje dítě, chtělo bych si promluvit.“
„Takže jsem fakt těhotná! No, to je průser! To se musí nějak řešit.“
„Navrhuju porod.“
„To nemyslíš vážně!?“
„Věř mi, že jo. Koneckonců pro mě je to otázka života a smrti. Fakt nevím, co jinýho bych mělo brát víc vážně.“
„Ale já ještě nemůžu bejt matka!“
„Už se stalo, mami.“
„Ale to nejde!“
„Proč by to nešlo? Seš mladá, zdravá. Když to šlo tam, musí to jít i ven, ne?“
„To není vtipný.“
„Promiň, snažilo jsem se situaci trochu odlehčit.“
„Tak to se ti fakt nepovedlo.“
„OK, klid. Jenom jsem chtělo říct, že to není žádná tragédie. Dneska je věda na slušný úrovni. Můžeš mít prášky, aby to nebolelo. Můžu jít ven císařákem....“
„Nejde to! Kvůli rodině! A taky okolí!“
„Dík, že mě počítáš do tý rodiny, mami.“
„Nechci mít zničenej život.“
„To chápu, já taky ne. Proto navrhuju kompromis. Nemusíš se o mě přece starat. Můžeš mě dát k adopci nebo šoupnout do babyboxu.“
„Ty chceš bejt opuštěný dítě?“
„Myslím, že nikdo nechce bejt opuštěný dítě, ale pořád je to lepší než mrtvý dítě.“
„To je hnusný.“
„To mi povídej.“
„Ne, hnusný je to, jak mě vydíráš.“
„Ale já Tě nevydírám, mami. Kdybych chtělo vydírat, tak začnu vykřikovat něco jako ,Ty mě nemáš ráda, maminko? Ty mě chceš zabít? Cítíš, jak v Tobě rostu? Jak mi rostou ručičky, nožičky, hlavička, jak mi bije srdíčko...Cítíš to?´ TOHLE je, má drahá matinko, citový vydírání. Ale já nejsem žádnej parazit. Chtělo jsem nás oba toho ušetřit. Prostě se jenom snažím najít nějakej nejschůdnější způsob, jak bychom tohle oba pokud možno ve zdraví přežili.“
„To je všecko hezký ale tohle je můj život a já mám právo o něm rozhodovat. SAMA!“
„Kéž bych mohlo říct to samý. Hele, buďme férový, od tý doby, co jsem uvnitř, už to není tak úplně Tvůj život, že jo? Taky bych o sobě chtělo někdy samo rozhodovat. Teda za předpokladu, že mě někdo nenechá zabít ještě před narozením.“
„Zabít?! Dyť ještě ani nejseš pořádně člověk! Do určitý doby, teď nevím, do který. Musela bych se podívat.“
„Promiň, že mě to jaksi neuklidňuje. Mimochodem, víš, že do určitý doby v historii jsi jako ženská nebyla plnohodnotnej člověk celej život? Třeba u starověkejch Řeků, a tak. Jo, a u muslimů to platí doteďka.“
„Nejsme u muslimů.“
„To buď ráda, ale není to moc příjemnej pocit, že jo? Nebejt pro svět člověk, ale jenom kus masa, kterej je vítanej, jenom když se hodí...“
„Hele, jsi součást mýho těla.“
„A to jako jak?“
„Jako že jsme spojený.“
„Promiň, ale s tátou jste bejvali spojený v jednom kuse, jak se romanticky říkává – jedno tělo – ale rozhodovat o Tvým životě mu to právo nedává.“
„Jenže já tě živím.“
„No a? Manžel taky často živí manželku i s děckama a nemůže je nechat odkráglovat, když mu přijde, že jsou mu na obtíž.“
„Jo, to jsou správný chlapi. Ne jako tvůj otecko, kterej se na mě vykašlal. Hajzl!“
„To bylo od něj hnusný a je mi to fakt líto, ale já za to nemůžu, že jo.“
„A já snad jo?!“
„To netvrdím, ale Ty sis aspoň mohla vybrat, jestli s ním spát anebo ne. Já k tomu všemu přišlo jako slepej k houslím. Prostě jsem najednou tady, ještě jsem ani nevidělo svět venku a už mi jde o kejhák. Navíc je to ještě ze strany člověka, kterej je mi na světě ze všeho a všech úplně nejblíž, miluju ho a měl by mě chránit...nebreč, mami...tohle jsem nechtělo.
Promiň, možná Ti to ode mne přijde sobecký, ale já bych vážně chtělo vidět aspoň jednou svět venku a pořádně si zařvat.“
„Dostaneš při tom ale po zadku!“
„Aha...no, v životě asi nic není jenom příjemný.“
„Ne, jak o tom teď přemejšlím, tak asi fakt není. Ach jo, tohle máš asi po svým vypečeným oteckovi. Ten taky dokázal všecko ukecat. A já jsem blbá, že se vždycky nechám.“
„No vidíš, mami, třeba porodíš budoucího politika.“
„To neříkej ani ze srandy, nebo na ten potrat fakt pudu. Když už si tím vším mám projít, tak ať je z tebe aspoň něco slušnýho.“
„Takže potrat už není v plánu?“
„Ne.“
„To je dobře, budu mít šanci to s životem zkusit. Díky, mami.“
„No jo...no. Ale moc se netěš. Jednoduchý živobytí tě rozhodně nečeká.“
